Právní odpovědnost provozovatelů platformy: Jaké jsou 5 povinností ukázaných v precedenčních případech?

S rozvojem obchodování pomocí digitálních technologií se uživatelé mohou snadno využívat různých služeb. Nyní existují digitální platformy, které jsou nezbytné pro náš život. Na druhé straně, existují také obavy týkající se transparentnosti a spravedlnosti obchodování na digitálních platformách.

Provozovatelé platforem musí, aby mohli provozovat své podnikání legálně, znát mnoho zákonů kromě obecných zákonů, jako je občanský zákon a trestní zákon, včetně:

• Zákona o obchodování s antikvitetami (Japonský zákon o obchodování s antikvitetami)
• Zákona o specifickém obchodním obchodování (Japonský zákon o specifickém obchodním obchodování)
• Zákona o duševním vlastnictví (Japonský zákon o ochranných známkách a autorském právu)
• Zákona o omezení odpovědnosti poskytovatelů (Japonský zákon o omezení odpovědnosti poskytovatelů)

Kromě výše uvedených zákonů může dojít k vzniku různých právních odpovědností, na které je třeba dávat pozor.

Zde vysvětlíme právní odpovědnosti, které provozovatelé platforem musí nést, na základě skutečných soudních případů.

Soudní případy týkající se internetových aukcí

784 lidí, kteří byli podvedeni při používání aukce Yahoo! JAPAN poskytované společností Yahoo! JAPAN, když vyhráli aukci a zaplatili za zboží, které jim nebylo dodáno, se stali žalobci a podali žalobu proti Yahoo! JAPAN.

Žalobci tvrdili, že systém Yahoo! Aukce má vady, které jsou v rozporu s obecnou povinností smlouvy a nezákonného jednání, které je povinností vytvořit systém, který nezpůsobuje podvodné škody. Na základě toho, že byli podvedeni těmito vadami, požadovali náhradu škody za nesplnění závazků, nezákonné jednání a odpovědnost uživatele.

Tento soudní případ je starší než 10 let, ale je to konkrétní případ, kdy byla zpochybněna právní odpovědnost provozovatele platformy za problémy v obchodech mezi jednotlivci (C2C). Například v dubnu 2019 byla zveřejněna “Zpráva odborného výzkumu o způsobu obchodování na online platformách spotřebitelské komise” (kabinet) a v srpnu 2020 byla zveřejněna “Předpis o elektronickém obchodě a obchodování s informačními statky atd. – konečná verze” (ministerstvo průmyslu a obchodu). Tento soudní případ je stále citován jako precedent v mnoha zprávách a materiálech a je třeba na něj dávat pozor.

Povaha uživatelské smlouvy

Na soudu bylo nejprve předmětem sporu, jaká smlouva byla uzavřena mezi provozovatelem internetové aukce a uživatelem.

Žalobce, tedy uživatel, tvrdil, že mezi žalovaným a uživatelem byla uzavřena smlouva podobná zprostředkovatelské smlouvě, která je označována jako “předmětná uživatelská smlouva”. Tato smlouva měla za cíl uzavření kupní smlouvy mezi prodávajícím a vítězem aukce. Navíc, vzhledem k tomu, že žalovaný vybírá uživatelský poplatek, má povinnost dokončit práci vyplývající z kontraktu (článek 632 Japonského občanského zákoníku) a povinnost pečovat o správu vyplývající z kvazimandátní smlouvy (články 656 a 644 Japonského občanského zákoníku) vůči uživateli. Žalobce také tvrdil, že žalovaný má povinnost poskytnout tuto službu bez vad.

S ohledem na tuto povinnost dokončit práci a povinnost pečovat o správu, soud rozhodl:

“Z uživatelského poplatku za tuto službu, poplatek za využití systému pro nabídky a poplatek za využití systému pro zrušení nabídky jsou považovány za konkrétní protihodnotu za zajištění datového prostoru pro nabídky atd. Poplatek za využití systému pro výhru v aukci je považován za konkrétní protihodnotu za automatické odeslání oznámení o výhře v aukci e-mailem atd. Proto je uživatelský poplatek za tuto službu považován pouze za protihodnotu za využití systému této služby.”

Rozsudek Okresního soudu v Nagoji ze dne 28. března 2008 (2008)

Takto rozhodl.

Soud dále konstatoval, že neexistují žádné důkazy o tom, že by žalovaný aktivně zasahoval do transakcí mezi uživateli, a že předmětná uživatelská smlouva nemá povahu zprostředkování, ani se nedá považovat za smlouvu, která by pověřovala provedením určitého činu nebo dokončením určitého díla, ani za něco podobného.

Je však třeba poznamenat, že toto je rozhodnutí založené na zvážení způsobu stanovení poplatků v tomto případě a míry, do jaké se Yahoo! JAPAN zapojil do transakcí. V závislosti na způsobu stanovení poplatků a míře zapojení provozovatele do transakcí mezi uživateli může být provozovatel stíhán za porušení povinnosti pečovat o správu vyplývající z kvazimandátní smlouvy atd. Je tedy třeba být opatrný.

Povinnosti podnikatele

Žalobci tvrdili, že na základě stejné smlouvy o použití má žalovaný povinnost poskytnout službu bez vad.

Na to soud odpověděl:

V pokynech, které tvoří obsah této smlouvy o použití, je stanoveno, že žalovaný poskytuje pouze příležitost k transakcím mezi uživateli. Žalovaný to zdůraznil a tvrdil, že nemá žádnou odpovědnost za transakce mezi uživateli.

Ale protože tato smlouva o použití předpokládá použití systému služby, měl by žalovaný na základě principu dobré víry v smlouvě o použití mít povinnost vytvořit systém bez vad a poskytnout službu uživatelům, včetně žalobců.

Tamtéž

Takto to bylo uvedeno. I když je napsáno, že “poskytujeme pouze příležitost k transakcím mezi uživateli, takže nemáme žádnou odpovědnost za transakce mezi uživateli”, pokud poskytujete službu, existuje povinnost, která vzniká automaticky na základě principu dobré víry v smlouvě o použití.

Pět kritérií pro posouzení

Soud uznal, že obžalovaný měl povinnost vytvořit bezchybný systém a poskytnout služby, ale konkrétní obsah povinnosti by měl být posuzován na základě celkového zvážení sociální situace kolem internetových aukcí v době poskytování služeb, příslušných zákonů a nařízení, technické úrovně systému, nákladů na výstavbu a údržbu systému, efektu zavedení systému a pohodlí uživatelů systému. Soud pak uvedl, zda by měly být uznány následující pět povinnosti:

1. Upozornění
2. Systém hodnocení důvěryhodnosti
3. Poskytování a zveřejňování informací o prodejci
4. Escrow služby
5. Náhradní systém

Co se týče prvního “Upozornění”, soud uznal povinnost podnikatele v době, kdy došlo k trestným činům, jako je podvod pomocí internetových aukcí, aby uživatelé nebyli oběťmi podvodů a podobně, a to na základě obsahu a metody trestné činnosti, počtu případů atd., aby byla přijata vhodná opatření pro upozornění včas.

Soud dále uznal, že obžalovaný přijal a rozšířil opatření pro upozornění na prevenci podvodů, například vytvořením stránky s příklady problémů mezi uživateli, a že přijal vhodná opatření pro upozornění včas.

Co se týče druhého “Systému hodnocení důvěryhodnosti”, žalobci tvrdili, že “systém, ve kterém vítěz aukce hodnotí spokojenost s transakcí, je nedostatečný jako systém hodnocení uživatelů (je možné vytvořit dobré hodnocení pomocí fiktivních transakcí mezi přáteli), a měl by být zaveden systém hodnocení důvěryhodnosti třetí stranou”. Soud však uvedl, že v Japonsku dosud neexistuje žádná třetí strana, která by hodnotila důvěryhodnost uživatelů aukcí, a proto by zavedení systému hodnocení důvěryhodnosti třetí stranou, jak navrhují žalobci, způsobilo obžalovanému značné potíže, a popřel povinnost zavést systém hodnocení důvěryhodnosti.

Co se týče třetího “Poskytování a zveřejňování informací o prodejci”, žalobci tvrdili, že by měly být zveřejněny informace o prodejci, který spáchal podvod, pro vítěze aukce. Soud však uvedl:

Je třeba předpokládat, že ti, kteří se pokusí podvádět pomocí této služby, budou jednat tak, aby byli těžko pronásledováni od samého začátku, například tím, že budou poskytovat falešné informace v rámci smlouvy o použití této služby s obžalovaným, a proto nelze očekávat, že by zveřejnění informací o prodejci mělo obecný preventivní účinek.

Navíc, pokud by obžalovaný zveřejnil informace o prodejci na žádost vítěze aukce, který tvrdí, že byl podveden, to by způsobilo obžalovanému značné potíže vzhledem k ustanovením příslušných zákonů a nařízení (viz článek 23 zákona o ochraně osobních údajů).

Dále, zda prodejce vlastní daný produkt v době prodeje lze zjistit na této službě, nebo před platbou po aukci, kdy může vítěz aukce dotazovat prodejce. Navíc, i kdyby obžalovaný shromažďoval takové informace a poskytoval je na této službě, je třeba předpokládat, že ti, kteří se pokusí podvádět pomocí této služby, budou poskytovat falešné informace atd. jako protiopatření proti shromažďování informací obžalovaným, a proto existují pochybnosti o účinnosti takových preventivních opatření proti podvodům. Pokud by se požadovalo, aby obžalovaný ověřoval pravdivost informací o vlastnictví produktu od těch, kteří se pokusí prodat, existuje vysoká pravděpodobnost, že tato služba by nebyla rentabilní jako komerční podnikání.

Ibid.

A tak to nebylo uznáno.

Co se týče čtvrtého “Escrow služby”, obžalovaný doporučoval escrow službu (službu, ve které odborník zprostředkovává skutečnou platbu a dodání zboží mezi prodejcem a vítězem aukce) jako volitelnou službu, kterou mohou využít pouze v případě, že prodejce souhlasí s jejím využitím a vítěz aukce na to reaguje. Žalobci však tvrdili, že by měla být escrow služba povinná jako základní pravidlo. Soud však uvedl, že pokud by byla escrow služba povinná, obžalovaný by musel například přičíst poplatky za využití escrow služby k poplatkům za tuto službu a získat tak náklady, což by mohlo ignorovat psychologii uživatelů, kteří se chtějí účastnit s cílem získat cílový produkt levně bez prostředníka, a povinnost zavést escrow službu pro všechny transakce mezi uživateli by způsobila potíže s provozem této služby jako komerčního podnikání obžalovaného, a tak to nebylo uznáno.

Co se týče pátého “Náhradního systému”, žalobci tvrdili, že by měl být vylepšen náhradní systém, ale náhradní systém je systém, který kompenzuje škodu až po skutečnosti, a je těžké uznat, že jeho vylepšení by vedlo k předcházení podvodům. A tak to nebylo uznáno.

Ve skutečnosti se zdá být nesmyslné ukládat podnikatelům vysokou povinnost náhrady, která není explicitně uvedena v smlouvě nebo zákoně.

S ohledem na to soud zamítl nároky žalobců proti obžalovanému Yahoo! JAPAN.

Odvolací soud také podpořil závěr soudce prvního stupně a zamítl odvolání (rozsudek Nagoya High Court ze dne 11. listopadu 2008).

Shrnutí

Jak již soudy naznačily, konkrétní obsah povinnosti provozovatelů platform vytvořit bezchybný systém by měl být posuzován s přihlédnutím k celkové situaci ve společnosti v době poskytování služby, příslušným právním předpisům, technické úrovni systému, nákladům na výstavbu a údržbu systému, efektu zavedení systému a pohodlí uživatelů systému.

Proto, pokud by se například stalo standardem svěřit hodnocení důvěryhodnosti uživatelů aukce třetí straně, nezavedení takového systému by mohlo být považováno za porušení povinnosti.

Většina obchodů C2C, reprezentovaných internetovými aukcemi a službami pro volný trh, probíhá prostřednictvím platformy, takže role provozovatelů platform je velká. Očekává se, že budou provozovat své podnikání legálně a přispívat k rozšíření obchodů C2C.

Představení opatření naší kanceláře

Právní kancelář Monolis je právní kancelář s vysokou odborností v oblasti IT, zejména internetu a práva. V posledních letech se problémy týkající se CtoC transakcí staly velkým problémem a potřeba právní kontroly se stále zvyšuje. Naše kancelář analyzuje právní rizika související s podnikáním, které bylo zahájeno nebo se plánuje zahájit, na základě různých právních předpisů, a snaží se legalizovat podnikání co nejvíce bez jeho zastavení. Podrobnosti jsou uvedeny v následujícím článku.