Vysvětlení omezení práv v japonském autorském právu: Porozumění výjimkám a jejich praktické uplatnění

Japonský autorský zákon (Copyright Law of Japan) přijímá princip “formality-free system”, podle kterého práva vznikají automaticky v okamžiku vytvoření díla, a poskytuje tak silnou ochranu autorům. Obecně platí, že použití díla bez svolení držitele autorských práv je považováno za porušení autorských práv. Nicméně, japonský autorský zákon ve svém prvním článku klade důraz na harmonii mezi ochranou práv autora a “příspěvkem k rozvoji kultury”. Aby bylo možné dosáhnout této rovnováhy, zákon ve svých článcích 30 až 50 stanovuje výjimečné situace, kdy je možné dílo použít bez svolení držitele autorských práv, tedy “omezení autorských práv”, za určitých podmínek. Tyto ustanovení neumožňují širokou interpretaci, ale jsou to přesně definované, omezené výjimky, které závisí na konkrétním účelu a způsobu použití. Pro podniky, zejména ty s globálními aktivitami, je nezbytné přesně rozumět těmto omezením práv, aby se vyhnuly riziku neúmyslného porušení autorských práv a zajistily legální provoz. Tento článek poskytuje odborný výklad ustanovení, která jsou hluboce spojena s IT praxí podniků, základních principů ovlivňujících aplikaci omezení práv, důležitého vztahu k právům osobnosti autora, a také přístupu k fair use a parodii v rámci japonského právního systému, a to vše na základě právních předpisů a soudních rozhodnutí. 

Omezení autorských práv v podnikovém IT prostředí v Japonsku

IT infrastruktura je nezbytná pro moderní podnikání, ale její běžná operace a údržba často technicky zahrnují “kopírování” děl, což je činnost, která se často vyskytuje. Japonský autorský zákon stanovuje určité výjimky, aby takové nezbytné činnosti neporušovaly autorská práva.

Kopírování programových děl vlastníkem kopie (článek 47 odstavec 3)

Článek 47 odstavec 3 první odstavec japonského autorského zákona umožňuje “vlastníkovi” kopie programového díla kopírovat nebo upravovat (modifikovat) daný program v rozsahu, který je považován za nezbytný pro jeho použití v elektronickém počítači.

“Nezbytný rozsah” použití v této ustanovení zahrnuje konkrétní činnosti v podnikové IT praxi. Například instalace softwaru na server nebo na pevný disk jednotlivého počítače, vytváření záložních kopií dat pro případ jejich ztráty nebo poškození, stejně jako zajištění kompatibility programu s určitým hardwarovým prostředím nebo opravy chyb, což jsou drobné “modifikace”, jsou povoleny.

Avšak nejdůležitější bod, na který je třeba dát pozor při aplikaci tohoto ustanovení, je, že práva jsou omezena pouze na “vlastníka” kopie programu. V současném podnikovém prostředí je běžnější, že software není “vlastněn” prostřednictvím nákupu, ale je poskytován na základě licenční smlouvy. Pokud podnik používá software pouze na základě licenční smlouvy, práva na kopírování a úpravy jsou regulována ne tímto výjimečným ustanovením autorského zákona, ale obsahem licenční smlouvy. Pokud smlouva přísně omezuje kopírování, může i zálohování pro účely zálohování představovat porušení smlouvy, a proto je důkladná kontrola smluvních podmínek velmi důležitá.

Kromě toho, i kdyby byl subjekt vlastníkem programu, pokud by o vlastnictví přišel, například prodejem počítače, na kterém byl software nainstalován, nemůže si ponechat vytvořené záložní kopie a je povinen je zničit.

Použití děl v elektronickém počítači spojené s použitím (článek 47 odstavec 4)

Původní výjimky pro programová díla byly zamýšleny hlavně pro použití samostatně distribuovaného softwaru na fyzických médiích. Nicméně, v dnešním IT prostředí s rozšířením cloud computingu a síťových služeb dochází běžně k složitějším činnostem kopírování, jako je údržba serverů, migrace dat a obnova systémů po poruchách. Tyto činnosti nebyly dostatečně pokryty původními ustanoveními.

Aby se překlenula tato technická realita a rozdíl v právu, byla v roce 2018 (Gregorian calendar year) provedena revize autorského zákona, která zavedla flexibilnější omezení práv. Klíčovými jsou články 47 odstavec 4 a 47 odstavec 5.

Článek 47 odstavec 4 japonského autorského zákona umožňuje použití děl v elektronickém počítači, které je spojené s plynulým nebo efektivním provozem. To zahrnuje vytváření dočasných mezipamětí pro zrychlení síťového zpracování nebo dočasné zálohování dat na vnější média pro údržbu, opravy nebo výměnu zařízení a následné obnovení dat do původního zařízení po dokončení práce. To umožňuje provádět IT údržbové práce pro zajištění kontinuity podnikání v mezích, které nesnižují zájmy držitelů autorských práv.

Dále článek 47 odstavec 4 druhý odstavec číslo 3 japonského autorského zákona explicitně povoluje vytváření záložních kopií serverů pro případ jejich zničení nebo poškození. To právně podporuje nezbytná opatření pro ochranu obchodních dat jako součást plánů pro obnovu po katastrofách a plánů pro obnovu po poruchách.

Zavedení těchto ustanovení ukazuje, že japonský autorský zákon se záměrně vyvíjí od pevných pravidel k praktičtějším, aby držel krok s realitou technologického pokroku. Tímto způsobem se zákon snaží nebránit legitimním činnostem podniků při správě IT infrastruktury.

Základní principy uplatňování omezení autorských práv podle japonského práva

I když se může zdát, že určité užití spadá do výjimek stanovených v omezeních autorských práv, neznamená to automaticky, že je vždy legální. Japonský zákon o autorských právech stanovuje několik základních principů, které je nutné dodržovat při aplikaci těchto výjimečných ustanovení. Pokud tyto principy ignorujete, může být činnost, o které jste se domnívali, že je legální, posouzena jako nelegální.

Povinnost uvést původ díla (článek 48)

Článek 48 Japonského autorského zákona stanovuje, že při kopírování nebo využívání díla na základě specifických omezení práv, jako je ustanovení o citaci podle článku 32 téhož zákona, je nutné uvést původ díla. Tato povinnost se vztahuje i na jiné případy, pokud existuje zvyklost uvádět původ.

Je nutné uvést původ díla „způsobem a v rozsahu, který je považován za rozumný vzhledem k způsobu jeho kopírování nebo využívání“, a v praxi to obvykle zahrnuje následující informace:

• Název díla
• Jméno autora
• V případě knih a podobných publikací: název nakladatelství, rok vydání, číslo stránky
• V případě webových stránek: název stránky, URL

Uvádění původu díla není jen otázkou zdvořilosti, ale právní povinností, a její nedodržení může vést k uplatnění sankcí.

Zákaz použití kopií děl mimo stanovený účel (článek 49)

Článek 49 Japonského autorského zákona (Copyright Act) je klíčovým principem, který má zabránit zneužití omezení práv. Podle tohoto ustanovení se jakékoli rozšiřování nebo prezentace veřejnosti kopie díla, které bylo legálně vytvořeno pro určitý účel, ale používá se pro jiný účel, považuje za porušení autorských práv. Tento druh porušení se nazývá “předpokládané porušení”.

Například, pokud někdo zaznamená televizní pořad pro soukromé použití (podle článku 30 Japonského autorského zákona) pouze pro domácí použití a poté tento záznam přehraje v místním komunitním centru nebo jej nahraje na internet, jedná se o použití mimo původní účel a tedy o porušení autorských práv. Stejně tak není povoleno distribuovat kopie softwaru vytvořené pro účely zálohování (podle článku 47 odst. 3) mezi ostatní zaměstnance nebo instalovat na počítače, pro které nebyla udělena licence.

Toto ustanovení slouží k tomu, aby zajistilo, že omezení práv je přiznáno pouze pro specifické veřejné nebo soukromé účely a nemůže být využíváno jako prostředek k obchodnímu využití nebo neomezenému používání.

Vztah k právům osobnosti autora (článek 50)

Pro pochopení japonského autorského práva je nezbytné jasně rozlišovat mezi “autorským právem”, které je majetkovým právem, a “právy osobnosti autora”, která jsou výlučnými právy chránícími osobní zájmy autora. Práva osobnosti autora zahrnují následující tři hlavní práva:

1. Právo na zveřejnění: právo rozhodnout, kdy a jak bude nezveřejněné dílo publikováno
2. Právo na uvedení jména: právo rozhodnout, zda a pod jakým jménem bude autor uveden
3. Právo na zachování integrity: právo zabránit nežádoucím změnám obsahu nebo názvu autorského díla

Článek 50 japonského autorského zákona jasně stanoví, že omezení týkající se autorských práv (majetkových práv), o nichž byla řeč, nesmí být interpretována tak, že by ovlivňovala práva osobnosti autora. To funguje jako jakási “ochranná zeď práv osobnosti autora”.

Tento princip může představovat značné právní riziko zejména pro zahraniční společnosti zvyklé na flexibilní právní systémy, jako je americký fair use. Například i když je použití určitého díla pro vzdělávací účely povoleno omezeními autorského práva, shrnutí nebo vyjmutí části díla při jeho použití může představovat porušení práva na zachování integrity autora.

Tento právní princip byl nejjasněji demonstrován v rozsudku známém jako “případ parodie a montážních fotografií”. V tomto případě byla kreativní úprava s kritickým účelem (parodie) shledána nezákonnou, protože porušovala právo autora na zachování integrity díla. Proto je vyžadována opatrná reakce v případech, kdy existuje možnost úpravy díla třetí strany, i když se zdá, že použití odpovídá omezením autorského práva, například získáním “smlouvy o neuplatňování práv osobnosti autora” od autora.

Koncepční rámec: Fair Use a parodie v Japonsku

Porozumění ideovému zázemí, na kterém je založen Japonský autorský zákon, je důležité pro zvážení složitějších forem užití, než jsou jednotlivá pravidla. V tomto článku prozkoumáme charakteristiky japonského právního systému porovnáním s americkým systémem Fair Use a vysvětlíme, jak jsou v Japonsku ošetřeny kreativní užití, jako je parodie.

Japonský “limitovaný výčet” a Fair Use

Japonský autorský zákon přijímá legislativní politiku zvanou “limitovaný výčet”, která v textu zákona konkrétně a vyčerpávajícím způsobem uvádí případy, kdy jsou práva omezena. To znamená, že jakékoli využití, které není v seznamu uvedeno, je v zásadě považováno za porušení autorských práv. Tento přístup má výhodu vysoké předvídatelnosti toho, co je legální a co nelegální. Firmy mohou jasně hodnotit právní rizika tím, že ověří, zda jejich činy odpovídají požadavkům uvedeným v zákoně.

Na druhou stranu, americký autorský zákon, který přijímá “Fair Use”, je komplexní a flexibilní právní doktrína. Místo výčtu jednotlivých výjimek soudy zohledňují čtyři faktory: “účel a charakter využití”, “povaha autorského díla”, “množství a podstata využité části” a “dopad využití na potenciální trh nebo hodnotu autorského díla” a na základě nich rozhodují o tom, zda je využití spravedlivé (fair) na případ od případu. Tento systém má flexibilitu, která umožňuje rychlou reakci na nové technologie a formy vyjádření, ale na druhou stranu je obtížné předvídat výsledky a zvyšuje se riziko soudních sporů.

Obchodní význam obou systémů lze shrnout následovně:

Flexibilní omezení práv: Využití, které není zaměřeno na požitek z myšlenek nebo emocí (článek 30, odstavec 4, Japonského autorského zákona)

Pro zmírnění rigidnosti systému s omezeným výčtem a pro reakci na technologické inovace byl v roce 2018 (Heisei 30) zaveden článek 30, odstavec 4, Japonského autorského zákona. Tato ustanovení jsou často označována jako “japonská verze fair use”, ale jejich rozsah použití je omezený.

Tento článek umožňuje využití děl, která nejsou zaměřena na požitek z myšlenek nebo emocí, v rozsahu, který je považován za nezbytný. Předpokládá se, že se nejedná o vychutnávání díla, ale o použití “dat” pro analýzu informací nebo testování technologického vývoje. Příkladem může být sběr velkého množství obrázků nebo textů a analýza jejich vzorů za účelem vývoje nových technologií.

Avšak toto právo není neomezené. Existuje výhrada, že “pokud by použití neoprávněně poškodilo zájmy autora, není aplikovatelné”. Například použití databáze určené pro analýzu informací, která je prodávána bez licenční smlouvy, a která by přímo konkurovala trhu, na kterém by měl autor získávat příjmy, by mohlo být považováno za neoprávněné poškození jeho zájmů a pravděpodobně by nebylo povoleno.

Právní výzvy parodie podle japonského práva

V japonském autorském právu neexistuje žádné specifické ustanovení, které by výslovně uznávalo parodii. Proto se zákonnost parodických děl posuzuje v rámci stávajícího rámce autorského práva, zejména v kontextu „práva na úpravu“ (právo upravit dílo a vytvořit z něj odvozené dílo) a již zmíněného „práva na zachování identity“ (část práv osobnosti autora). 

Ve vztahu k této problematice existuje vodítkem rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1980, známé jako „případ parodické montážní fotografie“. V tomto případě bylo předmětem sporu dílo, ve kterém byla fotografie známého lyžařského fotografa převedena do černobílé a na lyžařskou stopu byla montována fotografie obrovské pneumatiky, čímž byla satiricky zobrazena destrukce přírody. Nejvyšší soud rozhodl, že toto parodické dílo porušuje autorská práva. Klíčovým argumentem bylo, že upravené dílo stále přímo a bezprostředně umožňuje vnímání „podstatných charakteristických rysů formy vyjádření“ původní fotografie. Jinými slovy, divák může snadno připomenout původní dílo, které bylo upraveno bez svolení, což představuje porušení práva autora na zachování identity. Toto rozhodnutí ukázalo, že i když je úmyslem kritika nebo satira, přímá úprava vyjádření původního díla v rámci japonského právního systému představuje velmi vysoké právní riziko.

Na druhé straně existují rozhodnutí, která naznačují bezpečnější cestu pro parodickou tvorbu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2001 v případu „Esashi Oiwake incident“ se zabývalo využitím historických faktů a myšlenek zapsaných v nebeletristické knize pro výrobu televizního programu. Nejvyšší soud jasně stanovil, že autorské právo chrání konkrétní „vyjádření“, nikoli „myšlenky“ nebo „fakta“, na nichž je založeno, což je známé jako „teorie rozlišení mezi myšlenkou a vyjádřením“. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že pokud parodie není přímou úpravou vyjádření původního díla, ale místo toho satirizuje téma, styl nebo myšlenky díla a vytváří zcela nové a originální vyjádření, je pravděpodobnost porušení autorských práv nízká. 

Shrnutí

Právní úprava omezení práv podle japonského autorského práva je založena na striktním principu omezeného výčtu a poskytuje jasné a předvídatelné právní rámce. Když společnosti využívají tyto výjimky v praxi, musí pečlivě zkoumat nejen požadavky jednotlivých ustanovení, ale také mít na paměti průřezové základní principy, jako je povinnost uvést zdroj (článek 48), zákaz použití mimo stanovený účel (článek 49) a především “morální práva autora” (článek 50), která nejsou omezena majetkovými právy. Ochrana morálních práv autora je obzvláště silná a představuje významný rizikový faktor, který se liší od zahraničních právních systémů. Přísné soudní rozhodnutí týkající se parodie a omezené flexibilizace pro podporu technologické inovace (článek 30-4) symbolizují charakteristiku japonského právního systému, který se snaží o opatrnou rovnováhu mezi ochranou práv autorů a rozvojem kultury.

Právní kancelář Monolith poskytuje bohaté poradenské služby mnoha domácím i zahraničním klientům ohledně složitých otázek omezení autorských práv, které jsou vysvětleny v tomto článku. V naší kanceláři působí několik odborníků, včetně anglicky mluvících právníků s kvalifikací v zahraničí, kteří jsou schopni poskytovat přesnou právní podporu z mezinárodního obchodního hlediska ohledně specifických výzev, které přináší japonské právo duševního vlastnictví. Nabízíme odbornou podporu v oblastech jako je vytváření systémů dodržování předpisů, vyjednávání o smluvních doložkách neuplatňování morálních práv autora a další strategické poradenství týkající se autorských práv.