Právní systém autorských práv v Japonsku: Kompletní přehled autorských práv a souvisejících práv, které by měl znát každý manažer

V podnikatelském prostředí Japonska jsou obsah a technologie klíčovými prvky, které ovlivňují konkurenceschopnost firem. Základem, který tyto prvky podpírá, je japonský autorský zákon (Copyright Law of Japan). Japonský autorský zákon poskytuje autorům děl právo exkluzivně kontrolovat využití svých děl, tedy autorská práva. Přesné pochopení těchto práv a jejich správné využívání je pro firmy vytvářející obsah, firmy využívající obsah, nebo pro společnosti vstupující na japonský trh z ciziny, nesmírně důležité jak z hlediska právního řízení rizik, tak z hlediska strategického plánování podnikání.

Autorská práva v Japonsku nejsou jednotným právem, ale jsou složena z několika exkluzivních práv, která se dělí podle způsobu využití díla (tzv. související práva). Autorským právem chráněná díla jsou definována jako originální vyjádření myšlenek nebo emocí, která spadají do oblasti literatury, vědy, umění nebo hudby (článek 2, odstavec 1, bod 1 japonského autorského zákona). V rámci podnikatelských aktivit společností mohou být jako autorská díla chráněny například software, databáze, reklamní texty, designy nebo školicí materiály.

Při studiu japonského autorského zákona by měli manažeři a právníci nejprve pochopit zásadní rozdíl mezi autorskými právy a ‘vlastnickými právy’ na dílo. Dále je důležité pochopit, z jakých konkrétních souvisejících práv se autorská práva skládají. Japonský autorský zákon rozlišuje mezi ekonomickými právy (majetková práva) a morálními právy (osobnostní autorská práva) autora, ale tento článek se bude primárně zabývat majetkovými právy jako souvisejícími právy, která jsou přímo spojena s ekonomickou činností společností, a podrobně vysvětlí jejich obsah a právní základ.

V tomto článku se budeme věnovat souvisejícím právům stanoveným japonským autorským zákonem, jako jsou právo na reprodukci, právo na veřejné představení a hudební provedení, právo na veřejné promítání, právo na veřejné přenosy a předávání, právo na recitaci, právo na výstavu, právo na distribuci, právo na převod, právo na půjčování, právo na překlad a úpravu, a práva původních autorů v souvislosti s využíváním sekundárních autorských děl. Porozumění těmto souvisejícím právům je základem pro ochranu intelektuálního vlastnictví vaší společnosti a pro zákonné využívání autorských děl třetích stran.

Rozlišení mezi autorským právem a vlastnickým právem

Autorské právo a vlastnické právo na médium, na kterém je dílo zaznamenáno (například knihy, CD, originály obrazů atd.), jsou právně jasně rozlišeny. V japonském občanském zákoníku je vlastnické právo definováno jako “právo svobodně užívat, získávat užitek z a disponovat s vlastnictvím v rámci omezení zákona” (článek 206 japonského občanského zákoníku). Na druhé straně, autorské právo je nehmotné právo, které umožňuje kontrolovat používání díla.

Například, když společnost zakoupí software, vlastní právo, které společnost získává, se týká disku, na kterém je software zaznamenán, nebo dat, která byla stažena (média). To však neznamená, že společnost získává právo software svobodně kopírovat nebo redistribuovat veřejnosti (autorské právo). Autorské právo zůstává vyhrazeno pro autora (nebo osobu, která práva získala), a uživatel může dílo používat pouze v rozsahu, který autor povolil.

Toto rozlišení má zvláště důležitý význam při převodu nebo vystavování autorských děl. Předání fyzického média s dílem jiné osobě automaticky neznamená převod autorských práv. Pro převod autorských práv je nutný jasný projev vůle nebo smlouva (článek 61 odstavec 1 japonského autorského zákona).

Následující tabulka porovnává rozdíly mezi autorským právem a vlastnickým právem.

Struktura práva na hospodářské výhody jakožto podílového práva

Japonský autorský zákon (články 21 až 28 podle japonského autorského zákona) stanoví autorská práva (majetková práva) jako exkluzivní práva udělená autorům, která jsou podle způsobu využití díla rozdělena do detailně specifikovaných podílových práv. Tato podílová práva existují jako samostatná práva, a držitel těchto práv může jednotlivá podílová práva odděleně licencovat nebo převést na jiné osoby. Pro podniky je při uzavírání licenčních smluv zásadní jasně určit, která podílová práva jsou licencována a která si chtějí ponechat, aby se vyhnuly pozdějším sporům.

Právo na kopírování podle japonského autorského práva

Právo na kopírování je jedním ze základních práv podle japonského autorského zákona a je definováno v článku 21 japonského autorského zákona jako “exkluzivní právo autora na reprodukci díla tiskem, fotografováním, kopírováním, nahráváním, záznamem nebo jinými způsoby v hmatatelné formě”.

V digitální éře nabývá toto právo zvláštního významu. Aktivity jako ukládání díla na pevný disk, uchovávání obsahu webových stránek pomocí snímku obrazovky nebo kopírování dat mezi servery jsou v digitálním prostředí považovány za “kopírování”. Proto je pro tyto činnosti obvykle vyžadován souhlas držitele autorských práv.

Práva na veřejné představení, hudební provedení, promítání a recitaci

Tato práva se týkají aktů přenosu díla na veřejnosti.

Právo na veřejné představení a hudební provedení dává autorům výlučné právo “veřejně” představovat nebo provádět jejich díla, jak je stanoveno v článku 22 japonského autorského zákona (Copyright Act). Termín “veřejně” zde znamená prezentovat dílo nebo ho předvádět nespecifikovanému nebo specifikovanému počtu lidí. Například, když společnost přehrává hudbu jiného autora ve své zasedací místnosti nebo na akci, je třeba zvážit, zda toto přehrávání spadá pod “veřejné” provedení a zda dochází k porušení práva na hudební provedení.

Právo na promítání dává autorům výlučné právo promítat jejich díla na plátno nebo jiný objekt, jak je stanoveno v článku 22-2 japonského autorského zákona. To se primárně týká filmových děl a podobně. Když společnost promítá film nebo jiné autorské dílo během firemního školení, je nutné zvážit, zda takové promítání spadá pod právo na promítání.

Právo na recitaci dává autorům výlučné právo “veřejně” recitovat jejich díla, jak je stanoveno v článku 24 japonského autorského zákona. To zahrnuje právo kontrolovat například čtení cizích článků nebo románů během přednášek nebo vysílání.

Právo veřejného přenosu a právo veřejného sdělení podle japonského práva

Právo veřejného přenosu je jedním z nejdůležitějších práv v éře internetu. V Japonsku je toto právo definováno v článku 23 odstavci 1 japonského autorského zákona jako výlučné právo autora provádět “veřejný přenos” (včetně automatického veřejného přenosu) svého díla. Veřejný přenos znamená přenos signálu bezdrátovou nebo kabelovou elektronickou komunikací, který je určen k přímému příjmu veřejností. Konkrétně se to týká zveřejňování obsahu na webových stránkách, streamování obsahu nebo odesílání děl prostřednictvím e-mailových newsletterů.

Dále právo veřejného sdělení umožňuje autorům kontrolovat, jak jsou jejich díla veřejně přenášena pomocí přijímacích zařízení (podle článku 23 odstavce 2 japonského autorského zákona). Například, když obchody nebo zařízení přijímají vysílání televize nebo internetového rádia a přehrávají je ve svých prostorách, jedná se o činnost spadající pod právo veřejného sdělení. Když společnosti přehrávají hudbu nebo videa ve svých zařízeních, musí vzít v úvahu jak právo veřejného přenosu, tak právo veřejného sdělení.

Právo na výstavu podle japonského autorského práva

Právo na výstavu je v japonském autorském právu (článek 25) definováno jako výlučné právo autora uměleckého díla nebo fotografie “veřejně vystavit originál díla”. Díky tomu může autor ovlivňovat, jak bude jeho dílo veřejně prezentováno. Nicméně, protože to není hlavní téma tohoto článku, vysvětlení práva na výstavu aplikovaného na užité umění zde vynecháme.

Právo na distribuci, právo na převod, právo na půjčení

Tato práva se týkají oběhu autorských děl a jsou zvláště důležitá pro řízení distribuce materializovaných autorských děl (například filmových děl).

Právo na distribuci je v japonském autorském právu (článek 26 odstavec 1) definováno jako výlučné právo autora nabízet veřejnosti kopie filmového díla. Je důležité si uvědomit, že u filmových děl je právo na distribuci stanoveno odděleně od práva na reprodukci.

Právo na převod je v japonském autorském právu (článek 26 odstavec 2 článek 1) definováno jako výlučné právo autora “převést originál nebo kopii díla veřejnosti”. Jedná se o právo prodat fyzické autorské dílo, jako jsou knihy, CD nebo umělecká díla.

Zde je důležitý princip “vyčerpání” (shōjin) práva na převod. Podle japonského autorského práva (článek 26 odstavec 2 článek 2), pokud byla kopie autorského díla právoplatně převedena veřejnosti autorem, pak se právo na převod na tuto kopii již nevztahuje. Tento princip se nazývá “vyčerpání”. Například, kniha, která byla jednou řádně zakoupena, může být prodána do antikvariátu nebo předána jiné osobě bez toho, aby autor mohl uplatňovat své právo na převod a zakázat to.

Tento princip vyčerpání je důležitý i v mezinárodním obchodě. Například, Nejvyšší soud Japonska se vyjádřil k otázce, zda je právo na převod určitého autorského díla vyčerpáno, pokud jde o prodej importovaných kopií autorských děl (paralelní dovoz) na japonském trhu (například rozhodnutí Tokijského okresního soudu ze dne 6. září 2002). Firmy musí pečlivě zvážit, zda se na ně tento princip vyčerpání vztahuje, když se snaží vyřešit zásoby nebo se podílejí na obchodu s použitými zbožími.

Právo na půjčení je v japonském autorském právu (článek 26 odstavec 3 článek 1) definováno jako výlučné právo autora půjčovat kopie autorského díla veřejnosti. Příkladem může být půjčování CD nebo DVD veřejnosti obchodem s půjčováním.

Práva původních autorů na překlad, úpravu a využití sekundárních děl podle japonského autorského práva

Právo na překlad a právo na úpravu, která umožňují autorům vytvářet překlady, aranžmá, transformace, dramatizace, filmové adaptace nebo jiné úpravy děl, jsou výslovně stanovena v článku 27 japonského autorského zákona (Copyright Act of Japan).

‘Překlad’ znamená převod díla do jiného jazyka, zatímco ‘úprava’ odkazuje na akt tvorby nového díla na základě stávajícího, přičemž zachovává jeho podstatné výrazové rysy. Příkladem úpravy může být převedení románu do komiksové podoby nebo převedení existujícího softwaru do jiného programovacího jazyka. Pro společnosti, které chtějí využít díla jiných osob k vývoji nového obsahu nebo produktů, je získání licence na právo překladu a úpravy nezbytné.

Dále jsou díla vytvořená úpravou označována jako ‘sekundární díla’ (podle článku 2 odstavce 1 číslo 11 japonského autorského zákona). Při využívání sekundárních děl (například jejich kopírování nebo veřejné přenosy) se práva nevztahují pouze na autory sekundárních děl, ale také na autory původních děl, jak je stanoveno v článku 28 japonského autorského zákona. Toto ustanovení je klíčové, protože umožňuje autorům původních děl nepřímo kontrolovat využívání svých děl prostřednictvím sekundárních děl.

V důsledku tohoto ustanovení musí společnosti, které zvažují využití sekundárních děl, získat licenci jak od držitelů práv k sekundárním dílům, tak od autorů původních děl. Například při streamování filmu, který je adaptací románu (sekundární dílo), je nutné získat svolení nejen od filmových producentů (držitelů práv k sekundárnímu dílu), ale také od spisovatele (autora původního díla).

Co se týče generativní AI a autorských práv, diskuse na toto téma stále probíhá po celém světě a i v rámci japonského autorského zákona je interpretace a případná revize předmětem zájmu. Podle současného zákona se rozhoduje o tom, zda učení nebo generování AI porušuje stávající autorská práva, na základě účelu a způsobu využití, ale podrobný výklad není hlavním tématem tohoto článku, a proto bude ponechán na minimu.

Shrnutí

Japonský autorský zákon (Japanese Copyright Law) chrání zájmy autorů rozdělením práv podle způsobu využití díla, čímž zároveň přispívá k rozvoji kultury. Pro podniky působící v Japonsku je nezbytné porozumět struktuře těchto odvozených práv, včetně práva na reprodukci a práva na veřejné přenosy, a vybudovat licenční smlouvy a systémy dodržování předpisů.

Ze zvláštního významu je v dnešní době, kdy obsah překračuje hranice prostřednictvím internetu, věnovat pozornost vyčerpání práva na převod, rozsahu práva na veřejné přenosy a zacházení s díly odvozenými, jak je stanoveno japonským autorským zákonem, což jsou klíčové aspekty pro strategii řízení. Vzhledem k tomu, že odvozená práva jsou nezávislá, musí podniky pečlivě definovat, která práva jsou zahrnuta v licencích, které získaly, a jaké užití tato práva povolují, a to prostřednictvím smluv.

Právnická kancelář Monolith poskytuje bohaté zkušenosti a specializované právní služby v oblasti řešení právních problémů spojených s japonským autorským právem pro mnoho japonských i zahraničních společností. Nabízíme podporu v oblastech jako jsou licenční vyjednávání, řešení sporů o porušení autorských práv a vytváření strategií pro správu duševního vlastnictví, a to na základě zkušeností získaných v čele japonské praxe. V naší kanceláři působí několik bilingvních právníků s kvalifikací v zahraničních právních systémech, kteří jsou schopni komunikovat v angličtině a jsou připraveni silně podpořit strategie duševního vlastnictví našich klientů v Japonsku, včetně zahraničních akcionářů, manažerů a právních oddělení. Včetně řešení složitých problémů autorského práva v digitální éře, je naše kancelář vždy připravena podporovat růst vašeho podnikání z právního hlediska.