Vysvětlení práv s autorským právem souvisejících podle japonského autorského zákona

Japonský systém ochrany duševního vlastnictví chrání nejen práva tvůrců, tedy “autorů”, ale také práva těch, kteří hrají klíčovou roli při předávání děl veřejnosti, tedy “distributorů”. Tato dvojí struktura ochrany tvoří základ japonského obsahového průmyslu a má za cíl podporovat jak tvůrčí činnost, tak šíření kultury. Japonský autorský zákon (Japanese Copyright Law) rozlišuje mezi právy udělenými tvůrci, která definuje jako “autorská práva”, a právy udělenými distributorům, která označuje jako “sousední práva k autorským právům”. Toto základní rozlišení má pro podniky působící v oblasti médií, zábavy a technologií mimořádný význam. Pro všechny podniky zapojené do činností souvisejících s obsahem, jako je výroba filmů, distribuce hudby nebo provoz online platforem, není dostačující pouze porozumění “autorským právům”, neboť to může zahrnovat závažná právní a finanční rizika. Cílem tohoto článku je poskytnout jasnou analýzu práv souvisejících s autorskými právy, která jsou podle japonského autorského zákona přiznána umělcům, výrobcům záznamů a provozovatelům rozhlasového a kabelového vysílání, a to na základě právních důvodů. Tyto práva nejsou pouze právními omezeními, ale také cennými komerčními aktivy, které mohou být předmětem obchodních transakcí a licencí. V tomto článku se také podrobně zabýváme tím, jak tyto práva mohou ovlivnit obchodní strategie z pohledu řízení podniku.

Základní koncepty sousedních práv podle japonského autorského práva

Sousední práva jsou kategorií práv definovaných v kapitole 4 (články 89 až 104) japonského autorského zákona. Tento zákon chrání subjekty, které mají zásadní význam pro přenos děl, a konkrétně se jedná o následující čtyři skupiny:

• Interpreti
• Výrobci zvukových záznamů
• Vysílací organizace
• Organizace kabelového vysílání

Jedním z klíčových principů, které japonský autorský zákon uplatňuje, je “formální nezávislost”. To znamená, že stejně jako autorská práva, i sousední práva nevyžadují pro vznik práv žádné formální postupy, jako je registrace u správního orgánu. Práva automaticky vznikají v okamžiku, kdy je provedeno představení, zvuk je zaznamenán na nosič, nebo je vysílání uskutečněno.

Existence sousedních práv přináší specifické výzvy v oblasti podnikání. Například i u jediného hudebního tracku určeného pro komerční použití může existovat několik různých práv, která se překrývají. Pokud chce společnost použít určitou skladbu jako soundtrack k filmu, musí nejprve získat licenci od textaře a skladatele za “autorská práva”. Kromě toho je třeba získat souhlas i od umělce (interpreta), který skladbu zpíval nebo hrál, za “sousední práva”, a také od hudebního vydavatelství (výrobce zvukových záznamů), které nahrávku vytvořilo, za “sousední práva”. Takto je pro využití jednoho obsahu nutné provést složité právní úkony s více držiteli práv. Pokud se při tomto procesu zanedbá jakákoli práva, může to vést k zastavení celého projektu nebo k požadavkům na odškodnění, což může mít vážné důsledky. Proto se od vedení společnosti a právních oddělení vyžaduje, aby na základě této struktury práv prováděli důkladnou předchozí správu rizik.

Práva vystupujících umělců podle japonského práva

Japonský autorský zákon definuje herce, hudebníky, zpěváky, tanečníky a další, kteří předvádějí, tančí, hrají nebo zpívají díla, jako “vystupující umělce” a poskytuje jim práva na ochranu jejich osobních a majetkových zájmů.

Osobnostní práva vystupujících umělců

Osobnostní práva vystupujících umělců chrání jejich osobní a morální zájmy a jedná se o práva, která nelze převést na jiné osoby. Zahrnují především dvě práva.

Prvním je právo na uvedení jména. Článek 90(2) japonského autorského zákona zaručuje vystupujícím umělcům právo rozhodnout, zda při prezentaci svého výkonu použijí své skutečné jméno nebo umělecké jméno. Uživatelé mají právo vynechat uvedení jména, pokud to není v rozporu s účelem a způsobem využití výkonu a pokud to není v rozporu s férovou praxí nebo pokud to neohrožuje zájem vystupujícího umělce na uznání jeho výkonu.

Druhým je právo na zachování identity. Na základě článku 90(3) japonského autorského zákona mají vystupující umělci právo, aby jejich výkon nebyl měněn, stříhán nebo jinak upravován způsobem, který by poškodil jejich čest nebo reputaci. Toto právo je omezenější než právo na zachování identity autora (článek 20 japonského autorského zákona), které obecně zakazuje jakékoli změny proti vůli autora. Na druhou stranu, právo vystupujících umělců na zachování identity se uplatňuje pouze v případě, že změna “poškozuje čest nebo reputaci”. Tento rozdíl je výsledkem ohledu na praktické potřeby mediální produkce, kde je editace nezbytná. Tento právní rozdíl umožňuje produkčním společnostem provádět širší úpravy výkonů vystupujících umělců, pokud to objektivně neškodí jejich česti nebo reputaci, ve srovnání s úpravami děl autorů. To znamená, že právní hodnocení rizik může být založeno na objektivním kritériu “poškození česti nebo reputace” namísto subjektivního “záměru vystupujícího umělce”, což zvyšuje právní stabilitu při obchodním rozhodování.

Majetková práva

Vystupující umělci mají také exkluzivní majetková práva na kontrolu komerčního využití svých výkonů. Zahrnuje to právo na nahrávání a záznam výkonů (článek 91 japonského autorského zákona), právo na vysílání a kabelové vysílání (článek 92 japonského autorského zákona), právo umožnit přístup veřejnosti k výkonům prostřednictvím internetu a jiných médií (článek 92(2) japonského autorského zákona) a právo na převod nahrávek a záznamů veřejnosti (článek 95(2) japonského autorského zákona). Co se týče práva na převod, jakmile je nahrávka nebo záznam jednou zákonně převeden, právo se vyčerpá a další prodej nebo převod nelze kontrolovat.

Existují významné výjimky těchto práv, které jsou zásadní pro oblast filmové produkce. Články 91(2) a 92(2) japonského autorského zákona stanoví, že pokud vystupující umělec jednou povolí záznam svého výkonu ve filmovém díle, nemůže uplatňovat svá práva na nahrávání, vysílání nebo kabelové vysílání v souvislosti s využitím tohoto filmu (například prodej kopií nebo vysílání). Toto se nazývá “princip jedné šance” a je to ustanovení zajišťující plynulou distribuci filmů. Díky tomuto principu nemusí filmoví producenti získávat opětovné povolení od všech herců při distribuci filmu na nových médiích nebo platformách v budoucnosti, pokud získali povolení při první smlouvě o vystoupení. Nicméně je třeba poznamenat, že tento princip se nevztahuje na případy, kdy je zvuk extrahován a použit samostatně jako nahrávka. Tato právní stabilita je základem pro financování rozsáhlých filmových projektů a mezinárodní distribuční smlouvy. Proto je obsah smlouvy o vystoupení, která je uzavřena v počáteční fázi, pro filmové producenty jednorázovou a nesmírně důležitou vyjednávací záležitostí, která určuje budoucí komerční hodnotu filmu jako majetku.

Práva výrobců zvukových záznamů podle japonského autorského práva

V rámci japonského autorského práva se termínem „výrobce zvukových záznamů“ rozumí subjekt, který jako první zaznamenal zvuk na nosič (včetně médií jako CD), tedy vytvořil původní záznam, což bývá obvykle hudební vydavatelství. Výrobcům zvukových záznamů jsou poskytnuta silná majetková práva za účelem ochrany jejich investic a přínosu.

Centrálními právy, která výrobce zvukových záznamů má, jsou právo na reprodukci záznamu, známé jako právo na kopírování (článek 96 japonského autorského práva), právo umožnit přenos záznamu, známé jako právo na zpřístupnění přenosu (článek 96-2 japonského autorského práva), a právo na převedení kopie záznamu veřejnosti, známé jako právo na distribuci (článek 97-2 japonského autorského práva).

Jako významný příklad soudního rozhodnutí, které demonstruje aplikaci těchto práv, slouží případ „Jaco Pastorius“ (rozsudek Okresního soudu v Ósace ze dne 19. dubna 2018). V tomto případě japonská hudební společnost zažalovala distribuční společnost v Japonsku za použití svého zvukového záznamu, na který měla práva, jako neautorizovaného pozadí v dokumentárním filmu. Soud uznal porušení práva na kopírování ze strany výrobce zvukových záznamů a nařídil distribuční společnosti zaplatit odškodnění. Rozhodnutí soudu obsahovalo dvě klíčové úvahy. Za prvé, soud rozhodl, že i když byl původní zvuk upraven nebo použit jako pozadí, pokud je možné původní záznam identifikovat, jedná se o porušení práva na kopírování. Za druhé, soud uvedl, že společnost distribuující zahraniční filmy nemá obecnou povinnost vždy ověřovat, zda byla práva řádně vyřízena, ale pokud existují „zvláštní okolnosti“, které vyvolávají pochybnosti o řízení práv, má povinnost tyto pochybnosti vyšetřit a potvrdit. Toto rozhodnutí stanovilo nový standard pro due diligence distributorů obsahu. Již není možné slepě důvěřovat zahraničním produkčním společnostem a v případě, že jsou zaznamenány „varovné signály“, jako jsou nedostatky v licenčních smlouvách nebo nedostatečné dokumenty o právech, je právní povinností provést důkladné šetření a vyhnout se riziku porušení práv. Toto je důležitý precedens, který je třeba zvážit při budování právního a compliance systému pro nákup a distribuci obsahu.

Práva vysílacích a kabelových televizních společností podle japonského práva

Televizní a rozhlasové stanice, stejně jako kabelové televizní společnosti, hrají klíčovou roli v doručování programového obsahu veřejnosti, a japonský autorský zákon jim proto poskytuje tzv. sousední autorská práva k ochraně jejich podnikání.

Hlavní práva, která tyto společnosti mají, zahrnují právo na reprodukci jejich vysílání nebo kabelového vysílání prostřednictvím nahrávání (podle článků 98 a 100-2 japonského autorského zákona), právo na přijetí jejich vysílání a jeho retransmisi nebo kabelové vysílání (podle článků 99 a 100-3 japonského autorského zákona), právo umožnit přenos jejich vysílání prostřednictvím internetu (podle článků 99-2 a 100-4 japonského autorského zákona) a právo na přenos televizního vysílání na velké obrazovky pro veřejné předvádění (podle článku 100 japonského autorského zákona).

Tato práva, zejména otázka, kdo je nositelem práva na reprodukci, vyvolávají složité právní problémy v důsledku technologického pokroku. Japonský nejvyšší soud vyjádřil svůj názor na tuto otázku v případu “Rokuraku II” (rozsudek nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011). V tomto případě byla problémem služba, která umožňovala uživatelům dát na dálku instrukce k nahrávání japonských televizních programů na server spravovaný podnikatelem v Japonsku a sledovat je v zahraničí. Poskytovatel služby tvrdil, že instrukce k nahrávání vydává uživatel a že nositelem práva na reprodukci je tedy uživatel, a proto podnikatel neporušuje právo na reprodukci. Nejvyšší soud však rozhodl, že nositelem práva na reprodukci je poskytovatel služby. Jako důvod uvedl, že důležité není jen místo instalace zařízení (serveru) nebo jeho vlastnictví, ale také to, kdo má kontrolu a správu nad celým systémem. V daném případě měl poskytovatel služby komplexní kontrolu a správu nad celým systémem od příjmu vysílání, přes nahrávání až po přenos dat, a i když nahrávání proběhlo pouze na pokyn uživatele, poskytovatel služby poskytl celé technické prostředí potřebné k provedení tohoto pokynu. Tento rozsudek stanovil právní standard založený na teorii kontroly pro poskytovatele platformových služeb. Od té doby již argument “poskytujeme pouze neutrální technologii” není platný, pokud podnikatel má skutečnou kontrolu nad procesem reprodukce systému. Po tomto precedensu jsou technologické společnosti nuceny uznat, že architektura služeb, které poskytují, může sama o sobě určit právní odpovědnost za porušení sousedních autorských práv.

Porovnání klíčových sousedních práv k dílu

Jak již bylo podrobně popsáno, majetková práva, která mají interpreti, výrobci zvukových záznamů a vysílací organizace, jsou si podobná v tom, že umožňují kontrolovat činnosti jako je kopírování, přenos veřejnosti nebo převod, ale existují významné rozdíly v právních základech těchto práv a v činnostech, které jsou předmětem ochrany. Níže je tabulka shrnující tyto rozdíly.

Obchodování s právy souvisejícími s autorským právem podle japonského práva

Práva související s autorským právem nejsou pouze o omezeních využití, ale představují důležitá nehmotná majetková práva, která mohou být předmětem obchodních transakcí jako aktivum podniku. Japonský autorský zákon poskytuje právní rámec, který podporuje hladký oběh a využití těchto práv.

Nejprve, co se týče převodu práv, článek 103 japonského autorského zákona aplikuje ustanovení článku 61, které se týká převodu autorských práv, na práva související s autorským právem, což umožňuje převést všechna nebo některá z těchto práv na jiné osoby prostřednictvím smlouvy o prodeji a podobně.

Dále, udělení licence je nejběžnější formou komerčního využití. Článek 103 japonského autorského zákona aplikuje ustanovení článku 63, které se týká licencování využití autorských děl, což umožňuje držitelům práv udělit jiným osobám licenci k využití práv v rámci určitých metod a podmínek.

Kromě toho je možné zřídit zástavní právo. Článek 103 japonského autorského zákona aplikuje ustanovení článku 66, které se týká zástavních práv na autorská práva. To umožňuje použít práva související s autorským právem jako zajištění pro získání úvěrů od finančních institucí a hraje důležitou roli při získávání kapitálu pro podniky a v situacích spojených s fúzemi a akvizicemi (M&A).

V těchto transakcích je pro zajištění právní stability nezbytný registrační systém, který spravuje Japonská agentura pro kulturní záležitosti. Článek 104 japonského autorského zákona aplikuje registrační systém pro převody autorských práv, který je uveden v článku 77, na práva související s autorským právem. To znamená, že pokud dojde k převodu práv a tyto nejsou zaregistrovány, může se stát, že pokud jiná osoba později získá stejná práva od jiného subjektu a zaregistruje je dříve, nebude možné vůči této třetí straně uplatňovat svá práva. Například, pokud podnik koupí práva související s autorským právem, která nejsou zaregistrována, a původní držitel tato práva prodá jinému podniku, který převod zaregistruje, první kupující riskuje ztrátu práv. Proto je pro zachování investovaného kapitálu a zajištění bezpečnosti transakcí při M&A nebo akvizicích obsahových aktiv registrace převodu práv nejen administrativní procedurou, ale nezbytným strategickým opatřením.

Závěr

Pro rozvoj podnikání na japonském trhu s obsahem je nezbytné hluboce porozumět mnohovrstevnaté struktuře práv, která existují vedle autorských práv tvůrců, jako jsou práva interpretů, výrobců záznamů a vysílacích organizací, neboli sousední autorská práva. Jak bylo vysvětleno v tomto článku, tato práva představují pro společnosti nejen přísné povinnosti dodržování předpisů, ale při správné správě a využití mohou poskytnout významné obchodní příležitosti prostřednictvím licencování, převodu nebo zajištění. Pro efektivní správu těchto složitých práv, minimalizaci obchodních rizik a maximalizaci příležitostí je vyžadována odborná právní znalost.

Právní kancelář Monolith má bohaté zkušenosti s poskytováním právních služeb souvisejících se sousedními autorskými právy v Japonsku pro mnoho klientů. Naše kancelář má v týmu odborníky, kteří hovoří anglicky, včetně těch s právními kvalifikacemi ze zahraničí, což nám umožňuje řešit specifické výzvy podniků působících na mezinárodní úrovni. Právní kancelář Monolith poskytuje komplexní podporu pro složité otázky týkající se japonského práva obsahu.