Omezení práv v japonském autorském právu: Vysvětlení soukromého užití a kopírování v knihovnách

Japonský autorský zákon má za cíl chránit práva těch, kteří vytvořili díla, a zároveň zajišťuje spravedlivé využití kulturních výtvorů, čímž přispívá k rozvoji kultury. Jak ukazuje první článek tohoto zákona, autorská práva nejsou pouze prostředkem k ochraně majetkových zájmů tvůrců, ale systémem podporujícím kulturní rozvoj celé společnosti. Aby bylo možné dosáhnout tohoto cíle, práva držitelů autorských práv nejsou absolutní a v určitých situacích mohou být omezena. Tyto ‘omezení práv’ jsou výjimkami, které umožňují využití díla bez svolení držitele autorských práv a představují důležitou regulační funkci pro dosažení cílů zákona. Požadavky na tato omezení jsou přísně stanoveny tak, aby nedocházelo k neoprávněnému poškození zájmů držitelů autorských práv a aby nebylo bráněno běžnému využití děl. Omezení práv jsou záměrným návrhem systému, který má splnit účel zákona, a nejsou pouhým únikovým průchodem. V tomto článku podrobně vysvětlíme ‘kopírování pro soukromé účely’ a ‘kopírování v knihovnách a podobných institucích’, které jsou z mnoha omezení práv zvláště náchylné k nedorozuměním v podnikatelské činnosti a hrají důležitou roli ve výzkumných a studijních aktivitách, na základě konkrétních ustanovení japonského autorského zákona a příslušných soudních rozhodnutí. Zvláště pojem ‘soukromé využití’ a jeho běžný obraz v právním kontextu, zejména v kontextu podnikatelské činnosti, se nevztahuje a je to znalost nesmírně důležitá pro dodržování předpisů.

Základní koncepty omezení autorských práv podle japonského práva

Omezení práv podle japonského autorského zákona se liší od amerického konceptu “fair use”, který je komplexní a flexibilní. V Japonsku jsou omezení práv definována specifickými ustanoveními pro určité způsoby užití nebo účely, což představuje soubor omezených výjimek. Když chcete využít dílo, obvykle potřebujete svolení držitele autorských práv. Svolení není nutné pouze v případě, že vaše užití díla plně vyhovuje některému z těchto omezení. Základním principem při interpretaci těchto ustanovení je “nezpůsobit neoprávněné poškození zájmů držitele autorských práv”. Tento princip je klíčovým vodítkem i pro soudy při rozhodování o rozsahu těchto výjimek. Proto i když se může zdát, že užití díla formálně splňuje požadavky zákona, pokud by toto užití snižovalo tržní hodnotu díla a významně poškozovalo ekonomické zájmy držitele autorských práv, aplikace omezení práv nemusí být povolena.

Reprodukce pro soukromé účely podle článku 30 Japonského autorského zákona

Článek 30 odstavec 1 Japonského autorského zákona umožňuje reprodukci díla osobou, která dílo používá “pro osobní nebo domácí účely nebo v jiném srovnatelně omezeném rozsahu”. Toto je známé jako “reprodukce pro soukromé použití” a jedná se o jednu z nejzákladnějších omezení práv. Aby bylo možné toto ustanovení uplatnit, je třeba splnit tři hlavní požadavky. Za prvé, rozsah použití musí být “pro osobní nebo domácí účely nebo v jiném srovnatelně omezeném rozsahu”. To znamená, že se jedná o velmi uzavřenou a malou skupinu lidí, jako jsou rodinní příslušníci nebo blízcí přátelé, a obvykle nezahrnuje kolegy z práce. Za druhé, subjekt provádějící reprodukci musí být “osoba používající dílo”. To znamená, že osoba, která dílo používá, by měla sama provádět akt reprodukce, a zásadně se nepředpokládá, že by si reprodukci objednala od externího poskytovatele. Za třetí, účelem musí být soukromé použití.

Nejdůležitější bod v podnikové praxi je, že reprodukce pro obchodní účely uvnitř společnosti nespadá pod “soukromé použití”. Tento výklad byl potvrzen soudními rozhodnutími. Zvláště důležité je rozhodnutí Tokijského okresního soudu ze dne 22. července 1977 (případ kopírování návrhů scénického zařízení), ve kterém soud uvedl, že “činnost reprodukce díla uvnitř společnosti nebo jiné organizace pro interní obchodní účely nemůže být považována za osobní použití a ani za použití v srovnatelně omezeném rozsahu jako je domácí prostředí”. Soud tím jasně stanovil, že reprodukce uvnitř společnosti nespadá pod soukromé použití. Jelikož právnické osoby mají právní subjektivitu, jejich činnost nemůže být v zásadě považována za “osobní”. Společnosti jsou organizovány pro ekonomické účely a jejich členové, zaměstnanci, mohou být proměnliví a početní, a proto nesplňují požadavek “srovnatelně omezeného rozsahu jako je domácí prostředí”. Proto i když je účelem kopírování novinových článků jako materiálů pro schůzky nebo reprodukce technické literatury pro výzkum a vývoj v rámci společnosti, tyto činnosti obvykle nemohou být prováděny bez svolení držitele autorských práv a existuje riziko porušení autorských práv. Toto je často přehlížený, ale zásadní bod pozornosti v oblasti dodržování předpisů pro společnosti působící na mezinárodním trhu.

Výjimky pro soukromé využití: Kdy není povoleno kopírování

Článek 30 Japonského autorského zákona (Copyright Act) umožňuje kopírování pro soukromé účely, ale zároveň jasně vylučuje jeho použití za určitých podmínek. Tyto výjimky byly stanoveny, aby se zabránilo nadměrnému poškození zájmů držitelů autorských práv v důsledku masové a vysoce kvalitní reprodukce, kterou umožňuje technologický pokrok.

Kopírování pomocí automatických kopírovacích zařízení

Podle článku 30 odstavec 1 bod 1 Japonského autorského zákona není kopírování pomocí “automatických kopírovacích zařízení, která jsou určena k veřejnému použití”, povoleno, i když je určeno pro soukromé účely. Tato ustanovení mají zabránit šíření porušování autorských práv, které by mohlo snadno nastat v důsledku rozšíření zařízení umožňujících kvalitní reprodukci. Nicméně existuje důležitá výjimka. Podle přechodných ustanovení článku 5 odstavec 2 Japonského autorského zákona jsou automatická kopírovací zařízení, která jsou výhradně určena pro kopírování dokumentů nebo obrazového materiálu, jako jsou kopírky běžně umístěné v obchodech typu convenience store, z této regulace vyjmuta. V důsledku toho je v současné době v Japonsku povoleno, aby jednotlivci kopírovali části knih pro soukromé účely pomocí kopírek v obchodech typu convenience store. Toto rozlišení odráží politické rozhodnutí založené na srovnání škod způsobených trhu kompletními digitálními kopiemi obsahu, jako je hudba nebo videa, a sociálních výhod, které přináší kopírování dokumentů. Nicméně je třeba si uvědomit, že tato opatření jsou označena jako “dočasná” a mohou být změněna budoucími legislativními změnami.

Kopírování prostřednictvím obejití technických ochranných opatření

Dalším důležitým případem, kdy se výjimka pro soukromé využití neuplatňuje, je kopírování, které je provedeno obejitím technických ochranných opatření, jak je stanoveno v článku 30 odstavec 1 bod 2 Japonského autorského zákona. Technická ochranná opatření jsou definována v článku 2 odstavec 1 bod 20 Japonského autorského zákona a zahrnují technické mechanismy, jako jsou kopírovací zámky nebo kontrola přístupu, které se používají k prevenci nebo omezení porušování autorských práv. Použití softwaru k odstranění kopírovací ochrany na DVD nebo Blu-ray discích nebo použití určitých zařízení k dešifrování a následné kopírování je považováno za porušení autorských práv, i když je účelem osobní sledování, a nepatří do rozsahu soukromého využití. Důležité je, že v tomto případě není rozhodující účel kopírování ani konečná forma využití, ale samotný “způsob” kopírování je kritériem pro posouzení nezákonnosti. Obejití technických ochranných opatření je samo o sobě považováno za úmyslné porušení pravidel využití stanovených držitelem autorských práv, a proto se obrana soukromým využitím nepřipouští. Navíc článek 120 odstavec 2 Japonského autorského zákona stanoví trestní sankce pro osoby, které veřejnosti poskytují zařízení nebo programy umožňující obejití technických ochranných opatření, a to nejen pro samotné uživatele, ale i pro činy, které obejití podporují. To odráží silný postoj Japonského autorského zákona k zajištění účinné ochrany práv digitálního obsahu.

Reprodukce v knihovnách podle japonského autorského práva (článek 31)

Odstavec 31 japonského autorského práva stanovuje zvláštní omezení práv pro reprodukci v určitých veřejných zařízeních, které jsou odlišné od reprodukce pro soukromé účely. Tato ustanovení berou v úvahu roli knihoven jako sociálních informačních základen a mají za cíl podporovat výzkumné a studijní aktivity občanů.

Mezi subjekty, na které se tato ustanovení vztahují, patří Národní knihovna Japonského parlamentu a veřejné knihovny nebo univerzitní knihovny definované v prováděcím nařízení autorského zákona. Materiálové místnosti firem nebo školní knihovny obvykle nejsou zahrnuty v této definici “knihoven a podobných zařízení”. Důležité je, že subjektem oprávněným k reprodukci na základě tohoto článku je knihovna, nikoli jednotliví uživatelé. Rozsudek Tokijského okresního soudu ze dne 28. dubna 1995 (případ odmítnutí reprodukce ve veřejné knihovně města Tama) ukázal, že uživatel nemůže knihovně vynutit reprodukci na základě článku 31 autorského zákona a že rozhodnutí a odpovědnost za reprodukci leží na straně knihovny. Knihovna není jen poskytovatelem kopírovacího stroje, ale nese odpovědnost za dodržování právních požadavků jako “gatekeeper”.

První odstavec článku 31 japonského autorského práva omezuje případy, kdy knihovny mohou provádět reprodukci bez svolení držitele autorských práv, na tři hlavní typy. Za prvé, pokud je to pro účely výzkumu nebo studia uživatele (bod 1). V tomto případě je možné reprodukovat pouze “část publikovaného díla”. Tato “část” je obvykle interpretována jako nepřesahující polovinu celého díla. Nicméně, u jednotlivých článků nebo článků publikovaných v periodikách (časopisech nebo vědeckých časopisech) je možné reprodukovat celý článek, pokud od vydání uplynula patřičná doba.

Za druhé, pokud je to nutné pro zachování materiálů knihovny (bod 2). Například, pokud je potřeba chránit staré a zchátralé materiály mikrofilmováním nebo přenášet data ze starých záznamových médií (jako jsou gramofonové desky), které jsou obtížně dostupné, do nových médií.

Za třetí, pokud jiná knihovna požaduje kopii materiálu, který je kvůli vyřazení z prodeje nebo z jiných důvodů obtížně dostupný (bod 3). Toto ustanovení zajišťuje přístup k vzácným materiálům prostřednictvím sítě vzájemné spolupráce mezi knihovnami.

Tato ustanovení poskytují legální způsob, jak mohou výzkumné a vývojové oddělení firem získávat materiály pro literární rešerše, ale děje se tak vždy pod přísným dohledem a postupy veřejných institucí, jako jsou knihovny, a liší se od reprodukce, kterou může firma provádět interně.

Porovnání soukromého užití a kopírování v knihovnách podle japonského autorského práva

Jak již bylo vysvětleno, článek 30 japonského autorského zákona, který upravuje “kopírování pro soukromé účely”, a článek 31, který upravuje “kopírování v knihovnách a podobných institucích”, jsou oba ustanovení omezení práv, která umožňují kopírování bez svolení držitele autorských práv. Nicméně se zásadně liší ve svých právních základech, subjektech, účelech a povoleném rozsahu. Soukromé užití předpokládá malé množství užití v uzavřeném okruhu jednotlivcem, zatímco kopírování v knihovnách je přísně kontrolovaná služba prováděná veřejnými institucemi za sociálním účelem. V podnikové praxi se obvykle neuplatňuje první zmíněný případ, zatímco druhý může být využíván jako prostředek pro výzkum a vývoj, avšak je nutné dodržovat příslušné postupy a omezení. Jasné pochopení těchto rozdílů je nezbytné pro zajištění dodržování autorských práv.

Následující tabulka shrnuje hlavní rozdíly mezi oběma.

Závěr

V tomto článku jsme vysvětlili ustanovení o omezení práv v rámci japonského autorského práva, konkrétně “kopírování pro soukromé účely” (článek 30) a “kopírování v knihovnách a podobných institucích” (článek 31). Nejdůležitější je pochopit, že v souladu s dlouholetou soudní praxí se výjimka pro “soukromé použití” nevztahuje na kopírování pro obchodní účely uvnitř společností. Nesprávné pochopení této skutečnosti může vést k neúmyslnému porušení autorských práv. Dále je třeba si uvědomit, že obcházení technických ochranných opatření za účelem kopírování je nezákonné bez ohledu na účel a že kopírování v knihovnách je povoleno pouze za přísných podmínek a pro veřejné účely. Autorské právo je oblast, která se často mění v reakci na technologický pokrok a společenské změny, a jeho interpretace je složitá. Pro správné jednání je nezbytné mít odborné znalosti. Naše právní kancelář Monolith má bohaté zkušenosti s poskytováním poradenství v oblasti autorského práva pro mnoho domácích i zahraničních klientů. V naší kanceláři je také několik anglicky mluvících právníků s kvalifikací z jiných zemí, kteří jsou schopni poskytnout komplexní podporu z mezinárodní perspektivy pro složité systémy, jako je japonské autorské právo, o kterém jsme diskutovali v tomto článku.