Omezení práv v japonském autorském právu: Výjimky pro spravedlivé použití

Japonský autorský zákon (Copyright Act) ve svém prvním článku stanovuje účel právního předpisu. Tento účel má dvě stránky. První je ochrana práv autorů a umělců, jako jsou tvůrci děl, výkonní umělci a producenti nahrávek. Druhá stránka spočívá v zohlednění spravedlivého využití těchto kulturních výtvorů. Harmonie těchto dvou cílů přispívá k rozvoji kultury, což je základním principem japonského autorského zákona. Aby bylo možné dosáhnout této rovnováhy, zákon poskytuje autorům exkluzivní práva, jako jsou právo na reprodukci a právo na veřejné představení, zároveň však stanovuje určité výjimky, které umožňují použití díla bez svolení držitele práv v konkrétních situacích, známé jako ‘omezení autorských práv’. Tyto omezení jsou podrobně definována v článcích 30 až 50 japonského autorského zákona. Tyto ustanovení hrají klíčovou roli v zajištění plynulého využívání děl pro prospěch celé společnosti. Nicméně, tyto výjimky nejsou udělovány bezpodmínečně a každá z nich má stanovené přísné požadavky. V tomto článku se zaměříme na hlavní omezení práv, která jsou zvláště relevantní pro podnikání a organizace, jako je využití pro vzdělávací účely, nekomerční veřejná představení a citace, a vysvětlíme jejich konkrétní obsah a upozorníme na důležité aspekty jejich aplikace na základě japonských právních předpisů a soudní praxe. 

Využití autorských děl ve vzdělávací oblasti podle japonského práva

Japonský autorský zákon (Copyright Law of Japan) přihlíží k důležitosti vzdělávání a stanoví několik výjimek pro použití autorských děl ve vzdělávacích institucích. Tyto výjimky mají za cíl umožnit plynulé využívání nezbytných informací a vzdělávacích materiálů ve vzdělávacím procesu, avšak jejich rozsah a podmínky aplikace jsou přesně definovány.

Zařazení do učebnic a dalších vzdělávacích materiálů podle japonského práva

Článek 33 japonského autorského zákona umožňuje zařazení již publikovaných děl do učebnic a dalších vzdělávacích materiálů v rozsahu, který je považován za nezbytný pro účely školního vzdělávání. Toto ustanovení umožňuje využití kvalitních a rozmanitých autorských děl v učebnicích, které jsou základem vzdělávání od základního až po vyšší stupně. Nicméně, toto neznamená, že je povoleno využití děl bezplatně. Osoby, které chtějí zařadit autorská díla do učebnic, musí autora díla informovat o jeho využití a zároveň zaplatit odškodnění ve výši, kterou každoročně stanoví generální ředitel Agentury pro kulturní záležitosti. Další související ustanovení, článek 33(3) japonského autorského zákona, umožňuje vytváření kopii učebnic s rozšířeným písmem (učebnice s rozšířeným písmem pro vzdělávací účely) pro děti a studenty se zrakovým postižením. I v tomto případě je při distribuci za účelem zisku vyžadována platba odškodnění.

Reprodukce a další využití v školách a jiných vzdělávacích institucích podle japonského práva

Širší rozsah vzdělávacích aktivit je cílem článku 35 japonského zákona o autorských právech. Toto ustanovení umožňuje osobám zodpovědným za vzdělávání a osobám, které se účastní výuky v rámci škol a jiných vzdělávacích institucí, reprodukovat díla, která byla zveřejněna, nebo je veřejně přenášet (například v online výuce), pokud je to považováno za nezbytné v rámci výuky.

Aby bylo možné toto ustanovení uplatnit, je nutné splnit několik důležitých požadavků. Za prvé, subjekt využívající dílo musí být “škola nebo jiná vzdělávací instituce, která není zřízena za účelem zisku”. To zahrnuje mateřské školy, základní a střední školy, univerzity atd., ale nezahrnuje například firemní školicí střediska nebo komerční jazykové školy. Za druhé, využití musí být “v rozsahu považovaném za nezbytný v rámci výuky” a nesmí “nepřiměřeně poškodit zájmy držitele autorských práv”. Například kopírování a distribuce celého pracovního sešitu nebo sbírky úloh, které jsou určeny k prodeji studentům, by mohlo být považováno za činnost, která nepřiměřeně poškozuje tržní zájmy držitele autorských práv a tudíž by nespadalo do rozsahu tohoto ustanovení.

Důležitá je také otázka kompenzace. Při kopírování materiálů pro prezenční výuku není nutné platit kompenzační poplatek, ale při veřejném přenosu materiálů pro distanční výuku prostřednictvím internetu je nutné, aby zřizovatel vzdělávací instituce zaplatil kompenzační poplatek správní organizaci (SARTRAS).

Při porozumění rozsahu článku 35 je pro podniky zvláště důležité si uvědomit, že firemní školení zaměstnanců nespadá do působnosti tohoto ustanovení. Podniky jsou organizace založené za účelem zisku a školení prováděné jako součást jejich činnosti nesplňuje požadavek “vzdělávací instituce nezaložené za účelem zisku” stanovený v článku 35 japonského zákona o autorských právech. Kopírování kapitol z knih určených pro komerční prodej jako školicí materiály nebo neoprávněné zveřejňování článků odborníků na intranetu může tedy velmi pravděpodobně vést k porušení autorských práv.

Porovnání využití pro vzdělávací účely

Články 33 a 35 Japonského autorského zákona oba umožňují využití děl pro vzdělávací účely, ale jejich cíle a požadavky se liší. Článek 33 se týká začlenění děl do oficiálních “učebnic” a je primárně využíván vydavateli učebnic. To vyžaduje platbu kompenzace, kterou stanoví ředitel Agentury pro kulturní záležitosti. Na druhé straně, článek 35 se týká využití děl učiteli a studenty během každodenních “výukových” aktivit. Zde je reprodukce děl v rámci prezenční výuky bezplatná, ale za veřejné přenosy v online výuce je nutné zaplatit kompenzaci, což se liší podle způsobu využití. Jasné porozumění rozdílům mezi oběma je nezbytné pro legální využití autorských děl ve vzdělávacím prostředí.

Následující tabulka shrnuje porovnání výjimek autorského práva pro vzdělávací účely.

Nekomerční veřejné představení a jiné aktivity podle japonského zákona

Článek 38 odstavec 1 japonského autorského zákona umožňuje za určitých podmínek veřejné představení, hraní, promítání nebo recitaci publikovaných děl bez svolení držitele autorských práv. Tato ustanovení jsou zaměřena na podporu aktivit, které přispívají k veřejnému blahu, jako jsou kulturní akce komunit nebo neziskových organizací.

Aby bylo možné využít tuto výjimku, musí být splněny všechny tři následující podmínky:

1. Nesmí mít za cíl zisk (neziskovost)
2. Nesmí se vybírat poplatky od posluchačů nebo diváků (bezplatnost)
3. Účinkujícím nebo umělcům nesmí být vypláceny honoráře (bez odměny)

Tyto požadavky jsou interpretovány striktně. Pokud není splněna alespoň jedna z nich, výjimka podle tohoto ustanovení se nevztahuje. Například, i když je vstup zdarma, ale účinkujícím se vyplácí honorář, není splněna třetí podmínka a je třeba získat svolení držitele autorských práv. Dále je třeba poznamenat, že tato výjimka se vztahuje pouze na aktivity jako jsou představení nebo promítání a nezahrnuje kopírování a distribuci děl nebo jejich šíření na internetu.

V podnikové praxi je interpretace požadavku “nesměřování k zisku” zvláště důležitá. Aktivity, které se na první pohled jeví jako neziskové, mohou být považovány za komerční, pokud nepřímo přispívají k zisku společnosti. V tomto ohledu japonské soudy představily důležité rozhodnutí týkající se přehrávání hudby v obchodech jako pozadí (BGM). Obchod může tvrdit, že není komerční, protože od zákazníků přímo nevybírá poplatek za hudbu. Nicméně soudy rozhodly, že používání hudby k vylepšení atmosféry obchodu a zvýšení nákupního zájmu zákazníků přispívá nepřímo k nárůstu tržeb a tudíž se jedná o komerční využití.

Logika tohoto soudního rozhodnutí může být aplikována i na jiné podnikové aktivity. Představme si například, že společnost pořádá pro své zaměstnance bezplatné filmové projekce jako součást zaměstnaneckých benefitů. Přestože přímo nevzniká zisk, pokud je cílem zvýšit morálku zaměstnanců a produktivitu, může být taková aktivita považována za nepřímý komerční účel a výjimka podle článku 38 by nebyla aplikovatelná. Podobně, přehrávání DVD s filmy v lobby firmy pro návštěvníky může vyžadovat svolení, pokud má za cíl zlepšit obchodní image společnosti. Tímto způsobem je rozsah “neziskovosti” omezený a společnosti, které se spoléhají na tuto výjimku, musí provést pečlivé posouzení.

Citace

Článek 32 Japonského autorského zákona stanovuje, že publikovaná díla lze citovat a využívat, pokud je to v souladu s férovou praxí a je to provedeno v rámci oprávněného rozsahu pro účely zpravodajství, kritiky, výzkumu nebo jiných citací. Toto je klíčové ustanovení podporující svobodu projevu, které umožňuje odkazovat na existující díla a rozvíjet vlastní myšlenky a názory.

Pro uznání citace jako legální, japonská soudní praxe stanovila několik kritérií. Zvláště důležitá jsou kritéria stanovená Nejvyšším soudem ve svém rozhodnutí ze dne 28. března 1980 (přezdívaném “Parodie-Montážní případ”). V tomto rozhodnutí bylo uvedeno, že citovaná část musí být jasně odlišena od vlastního díla (jasná rozlišitelnost) a že vlastní dílo musí být “hlavní” a citovaná část “vedlejší” (hierarchie důležitosti).

Koncept “citace” není omezen pouze na použití textu v akademických pracích nebo kritických článcích. Bylo ukázáno, že se může vztahovat i na praktičtější komerční aktivity, jak ukazují pozdější soudní případy. Typickým příkladem je rozhodnutí Odvolacího soudu pro duševní vlastnictví ze dne 13. října 2010 (přezdívané “Případ uměleckého posudku”). V tomto případě byl umělecký posuzovatel obviněn z porušení práva na reprodukci, protože připojil zmenšenou barevnou kopii obrazu k posudku.

Ačkoli soud první instance uznal porušení autorských práv, Odvolací soud pro duševní vlastnictví tento verdikt zvrátil a rozhodl, že připojení zmenšené kopie k posudku je legální “citace” podle článku 32 Japonského autorského zákona. Soud klíčově zdůraznil, že účelem připojení kopie nebylo umožnit obdivování uměleckého díla, ale jasně identifikovat předmět posudku a zabránit padělání posudku. Bylo uznáno, že toto použití je v rámci oprávněného rozsahu pro účely “výzkumu” nebo “kritiky”. Dále bylo rozhodnuto, že posudek je “hlavní” a připojená kopie obrazu slouží pouze k identifikaci posuzovaného předmětu a je tedy “vedlejší”. Navíc takové použití bylo v souladu s férovou praxí v oblasti uměleckého posuzování a nepoškozovalo ekonomické zájmy autora díky oběhu posudků. Toto rozhodnutí ukazuje, že “citace” může být aplikována i na částečné využití díla pro funkční a nezbytné komerční účely, a je tak důležitým precedensem pro podniky provádějící analýzy, ověřování a zprávy.

Společné zásady při využívání ustanovení o omezení práv

Při využívání ustanovení o omezení autorských práv je nutné, kromě splnění požadavků jednotlivých ustanovení, věnovat pozornost také několika společným povinnostem a omezením.

Povinnost uvést zdroj

V případech, jako je citace díla (článek 32) nebo jeho využití pro vzdělávací účely (články 33 a 35), je při využívání díla na základě ustanovení o omezení práv obecně povinností uvést jeho zdroj. Toto je stanoveno v článku 48 japonského autorského zákona (Japanese Copyright Law). Uvádění zdroje musí být provedeno způsobem a v rozsahu, který je považován za rozumný vzhledem k způsobu využití daného díla. Obvykle to zahrnuje jméno autora nebo název díla. Pokud tuto povinnost zanedbáte a porušíte článek 48 japonského autorského zákona, můžete být podle článku 122 tohoto zákona potrestáni, proto je třeba být opatrný.

Vztah k morálním právům autora

Jedním z nejdůležitějších bodů, na které je třeba dbát, je vztah k morálním právům autora. Článek 50 japonského autorského zákona jasně stanoví, že ustanovení o omezení autorských práv “nesmí být vykládána tak, aby ovlivňovala morální práva autora”. Morální práva autora chrání osobní zájmy autora a jsou považována za samostatná od majetkových práv autorských. Zahrnují právo rozhodnout, zda bude nedokončené dílo publikováno (právo na publikaci), právo rozhodnout, zda bude na díle uvedeno jméno autora (právo na uvedení jména), a právo, aby obsah nebo název díla nebyl změněn proti vůli autora (právo na zachování integrity).

Co tento předpis znamená, je, že i když ustanovení o omezení autorských práv mohou povolit “kopírování” nebo “předvádění” díla, nesmí být toto dílo libovolně “upravováno”. Omezení autorských práv se týkají především omezení výkonu majetkových práv autorských, ale morální práva autora, která chrání jeho duševní spojení a čest, jsou v zásadě neomezená. Tento bod byl zdůrazněn i v rozhodnutí “případu parodie a montáže”, kde bylo rozhodnuto, že spojení jiného obrázku s fotografií žalobce a jeho úprava porušuje právo na zachování integrity. Existuje riziko, že pokud společnost využívá ustanovení o omezení práv, například při citování cizí zprávy pro účely kritiky, a pokud je text této zprávy upraven tak, že se zkreslí kontext nebo je úmyslně vynechána část, která mění původní význam, může dojít k porušení práva na zachování integrity. Hranice mezi legálním využitím a porušením práv musí být vždy na paměti.

Závěr

Jak bylo shrnuto v tomto článku, Japonský zákon o autorských právech (Japanese Copyright Law) silně chrání práva autorů, zároveň však stanovuje výjimky, které umožňují použití děl pro specifické účely, jako je vzdělávání, neziskové aktivity nebo oprávněné citace. Nicméně tyto “omezení autorských práv” jsou striktně vymezené výjimky a jejich aplikace je podmíněna přísnými kritérii. V podnikové praxi je třeba si být vědom mnoha důležitých aspektů, jako je to, že výjimky pro vzdělávací účely se nevztahují na firemní školení, požadavek na neziskovost může být široce interpretován tak, aby zahrnoval i nepřímé komerční účely, a že v jakékoli situaci musí být respektováno právo autora na ochranu integrity díla, zejména právo na zachování identity. Bez rozšíření těchto ustanovení na širší interpretaci je nezbytné pečlivě zvážit, zda konkrétní použití a způsob splňují právní požadavky, aby bylo možné zajistit dodržování předpisů a vyhnout se zbytečným právním sporům.

Právnická kancelář Monolith má bohaté zkušenosti s poskytováním právních rad týkajících se složitých otázek Japonského zákona o autorských právech klientům doma i v zahraničí. V naší kanceláři působí několik odborníků, kteří jsou rodilými mluvčími angličtiny a mají zahraniční právnické kvalifikace, což nám umožňuje poskytovat přesnou podporu firmám rozvíjejícím mezinárodní obchodní aktivity, aby mohly dodržovat Japonské právo duševního vlastnictví. Pokud potřebujete konzultace ohledně tématu tohoto článku nebo hodnocení právních rizik ve specifických případech, neváhejte se obrátit na naši kancelář.