Lze tvrdit, že zveřejnění informací o nemoci na internetu je porušením soukromí?

V rozsudku případu “Po hostině” tokijský okresní soud (28. září 1964) uznal právo na soukromí jako “právní záruku nebo právo na neoprávněné zveřejnění soukromého života”. Toto byl první soudní případ, který uznal právo na soukromí. V tomto rozsudku tokijský okresní soud stanovil čtyři požadavky pro porušení práva na soukromí:

1. Musí se jednat o skutečnost soukromého života nebo o něco, co by mohlo být takto vnímáno
2. Musí se jednat o záležitost, kterou by podle názoru obecného člověka daná osoba nechtěla zveřejnit
3. Musí se jednat o záležitost, která ještě není obecně známa
4. Osoba se musí cítit skutečně nepříjemně nebo úzkostně kvůli zveřejnění

.

https://monolith.law/reputation/privacy-invasion[ja]

Informace o nemoci jednotlivce jsou soukromé informace a jsou velmi citlivé. Splňují všechny výše uvedené požadavky, zejména čtvrtý požadavek “osoba se musí cítit skutečně nepříjemně nebo úzkostně kvůli zveřejnění”. Proto je velmi pravděpodobné, že zveřejnění nebo využití informací o nemoci jiné osoby bez jejího souhlasu může vést k právním problémům.

Případ blogu o boji s rakovinou

Jak jsme již uvedli v jiném článku na našem webu, existuje případ, kdy žena, která anonymně provozovala blog o svém boji s rakovinou prsu u mladých lidí, byla identifikována jménem, věkem a pracovištěm díky příspěvku obžalovaného. Tím se veřejnost dozvěděla o skutečnosti, že trpí mladistvou rakovinou prsu, a byla podána žaloba za porušení soukromí.

https://monolith.law/reputation/scope-of-privacyinfringement[ja]

Okresní soud v Tokiu v červnu 2014 (rok 26 Heisei) rozhodl, že “příspěvek obžalovaného byl nezodpovědný a zlomyslný” a “s ohledem na skutečnost, že jakmile jsou soukromé informace jednou na internetu zveřejněny, je téměř nemožné je úplně odstranit, důsledky činů obžalovaného musí být považovány za závažné”. Soud uznal porušení práva na soukromí a nařídil obžalovanému zaplatit celkem 1,32 milionu jenů, což zahrnuje 1,2 milionu jenů na náhradu nemajetkové újmy a 120 tisíc jenů na právní náklady.

Případ propuštění kvůli HIV infekci

Existuje případ, kdy bylo uznáno, že odhalení informací o nemoci, konkrétně HIV infekci, bez souhlasu dotyčné osoby, je porušením soukromí.

A uzavřel smlouvu o zaměstnání s firmou X, která zahrnovala vyslání do místní pobočky firmy X, firmy Y, a odcestoval do Thajska. Bezprostředně poté, na pokyn firmy Y, podstoupil zdravotní prohlídku v místní nemocnici za účelem získání pracovního víza. Lékař provedl test na protilátky HIV bez Aho souhlasu a informoval o pozitivním výsledku B, ředitele firmy Y. B následně informoval firmu X, která nařídila A návrat do vlasti. Po návratu mu ředitel firmy oznámil, že je nakažen HIV, a propustil ho z práce s odůvodněním, že je nakažen. A na to reagoval tím, že podal žalobu na firmu X, tvrdil, že jeho propuštění je neplatné, požadoval potvrzení svého postavení a obvinil firmu Y a B z porušení soukromí.

Okresní soud v Tokiu uvedl, že “i když je zaměstnavatel, nemůže porušovat soukromí zaměstnance a stejně tak, pokud získá informace patřící do soukromí zaměstnance, má povinnost je chránit a nesmí je bezdůvodně prozradit třetím stranám, což by bylo porušením práva na soukromí a mělo by se považovat za nezákonné”, a uznal, že B kontaktoval firmu X a ředitel firmy X informoval dotyčnou osobu,

Informace o zdravotním stavu jednotlivce patří do soukromí a zejména informace o HIV infekci, která je v tomto případě předmětem sporu, by měla být považována za velmi důvěrné informace, pokud vezmeme v úvahu existující sociální předsudky a diskriminaci vůči osobám s HIV. Tato informace nesmí být bezdůvodně prozrazena třetím stranám, ať už je to kdokoli, a pokud je bezdůvodně prozrazena třetím stranám, mělo by se to považovat za porušení práva na soukromí.

Verdikt Okresního soudu v Tokiu ze dne 30. března 1995 (rok 1995)

A nařídil potvrzení postavení a náhradu za ztrátu výdělku, a také platbu odškodného ve výši 3 milionů jenů firmě X a 3 milionů jenů firmě Y a B.

Případ nezaměstnání kvůli hepatitidě B

Existují případy, kdy bylo uznáno, že použití testu na infekci virem hepatitidy B bez souhlasu jedince představuje porušení soukromí.

Student A, který se chystal dokončit univerzitu, úspěšně prošel výběrovým řízením ve finanční instituci a podstoupil zdravotní prohlídku. Na pokyn společnosti podstoupil krevní test a test na virus hepatitidy B, který ukázal pozitivní výsledek. Avšak A nebyl o tomto výsledku informován a podstoupil další podrobné vyšetření, které odhalilo, že trpí chronickou aktivní hepatitidou. Nakonec nebyl přijat do zaměstnání. A podal žalobu na finanční instituci, tvrdíc, že jeho právo na soukromí bylo porušeno tím, že byl podroben testu na virus a podrobnému vyšetření bez jeho souhlasu a bez vysvětlení.

Okresní soud v Tokiu uvedl:

“V době, kdy nastal problém (v roce 1997), existovaly ve společnosti nesprávné představy a předsudky týkající se způsobu přenosu viru hepatitidy B a jeho vztahu k pracovní schopnosti. Zvláště při hledání práce nebo při zaměstnání mohlo dojít k nesprávnému zacházení s infikovanými osobami. V takové situaci by mělo být uznáno, že skutečnost, že virus hepatitidy B je stálým nosičem v krvi, je informací, kterou by jedinec nechtěl bezdůvodně sdílet s ostatními. Právo na nezískání těchto informací bez souhlasu jedince by mělo být chráněno jako právo na soukromí.”

Rozsudek Okresního soudu v Tokiu ze dne 20. června 2003

Soud uznal, že provedení testu na virus a podrobného vyšetření bez vysvětlení a získání souhlasu A představuje porušení práva na soukromí a přiznal A odškodné ve výši 1,5 milionu jenů.

Bylo ukázáno, že infekce virem hepatitidy B spadá pod soukromí a že provádění krevních testů a podrobných vyšetření při nástupu do zaměstnání je nezákonné, pokud nejsou vysvětleny účely a nutnost těchto testů a není získán souhlas uchazeče.

Případ pracovních omezení kvůli HIV infekci

Zdravotní sestra pracující v nemocnici byla na základě krevních testů provedených na univerzitní nemocnici diagnostikována jako HIV pozitivní. Lékaři a zaměstnanci nemocnice, kde pracovala, byli o tomto informováni lékařem z univerzitní nemocnice bez jejího souhlasu a sdíleli tuto informaci s ostatními zaměstnanci. To bylo považováno za nezákonné jednání porušující soukromí a také za nezákonné jednání porušující právo na práci, když nemocnice omezila její práci kvůli HIV infekci. Existuje případ, kdy byla požadována náhrada škody.

Fukuoka District Court (Fukuoka krajský soud) uvedl,

“Tyto informace, zejména v kontextu stále existujících předsudků a diskriminace vůči osobám s HIV, byly z hlediska ochrany soukromí velmi důležité. Osoby, které tyto informace využily mimo jejich účel, zahrnovaly nadřízené žalobkyně a osoby na pozici odpovědnosti na pracovišti, které by žalobkyně chtěla zvláště udržet v tajnosti. Je zřejmé, že žalobkyně cítila psychickou bolest při pokračování v práci v dané nemocnici a také kvůli pracovním omezením v rámci tohoto rozhovoru.”

Rozsudek Fukuoka District Court, 8. srpna 2014 (8. srpna 2014)

Soud uznal porušení soukromí a přiznal odškodnění ve výši 2 miliony jenů.

Zprávy o tom, že zdravotnický pracovník s HIV infekcí infikoval pacienta, byly i v té době po celém světě jen několik případů a v případě zdravotních sester to byl jeden případ. Nebylo uznáno, že by existovalo určité riziko infekce jiných pacientů, a již bylo uvedeno, že většinu lékařských zákroků lze zbavit rizika infekce přijetím vhodných preventivních opatření. Co se týče pracovních omezení, soud uvedl, že “práce na základě pracovní smlouvy je jak povinností, tak právem zaměstnance” a “zaměstnanec musí mít svobodu rozhodnout se, zda chce pracovat, a zaměstnavatel nesmí tuto svobodu omezovat, například tím, že zaměstnanci nařídí, aby si vzal volno, což by bylo nezákonné jednání”.

Případ staršího kulturního pracovníka s demencí

Existuje případ, kdy rodina a muž, režisér ve věku 90 let, žalovali pečovatelku a domácí pečovatelskou společnost za náhradu škody za porušení soukromí a poškození dobré pověsti, protože byl v blogu pečovatelky prezentován jako někdo, kdo se potuluje po domě a je vystaven posměchu.

Domácí pečovatelská společnost poslala pečovatelku do domu režiséra od května do června 2013 (rok 2013 podle gregoriánského kalendáře). V červnu téhož roku pečovatelka uveřejnila na svém blogu jeho skutečné jméno a podrobně popisovala, jak se stará o něj, protože si nemůže čistit zuby a potuluje se po domě. Posmívala se mu, říkajíc, že “i slavný režisér, který kdysi exceloval, nyní ztrácí svou důstojnost a slávu kvůli postupující demenci”. Po třech návštěvách byla smlouva s pečovatelkou zrušena s tím, že “nemůžeme ji svěřit tuto práci”. Poté, co blog viděl obecný čtenář, nahlásil pečovatelku místní samosprávě, kde byla domácí pečovatelská společnost umístěna. Samospráva požadovala, aby společnost jednala. Společnost již pečovatelku propustila, protože “nesledovala pokyny” a nevěděla o existenci blogu, takže jí nařídila smazat příspěvky. O týden později však pečovatelka aktualizovala svůj blog a pokračovala v urážkách.

Režisér a jeho rodina žádali o náhradu škody od pečovatelky, protože “veřejně zveřejnila informace o jeho zdravotním stavu a domácí situaci, které by mohla znát pouze jako domácí pečovatelka, a přidala k nim vymyšlené příběhy, porušila soukromí a poškodila jeho dobré jméno pro svou vlastní propagaci a sebevystavení”. Žádali také o náhradu škody od domácí pečovatelské společnosti, která pečovatelku zaměstnávala, protože “porušila svou povinnost zabránit úniku důvěrných informací ze strany svých zaměstnanců”.

Soud v Tokiu rozhodl, že

Článek z června zveřejňuje každodenní život režiséra, který trpí demencí, v jeho domě, jako je skutečnost, že nemůže sám vykonávat běžné činnosti, jako je čištění zubů nebo převlékání, že nechápe důvod užívání léků a že se potuluje po místnosti. Tyto informace mohou být považovány za soukromé a mohou být chápány jako takové, a je pravděpodobné, že by je obecná veřejnost chtěla udržet v tajnosti a nechtěla by je zveřejnit.

Rozhodnutí soudního dvora v Tokiu ze dne 4. září 2015

Soud uznal porušení soukromí a dále uvedl, že “publikace článků z června a září zveřejnila soukromí žalobce a snížila jeho sociální hodnocení, což způsobilo žalobci duševní utrpení (to platí i v případě, že žalobce je dospělý pod dohledem)”. Soud nařídil pečovatelce zaplatit 1,5 milionu jenů.

https://monolith.law/reputation/defamation-and-decline-in-social-reputation[ja]

Co se týče domácí pečovatelské společnosti, soud rozhodl, že společnost má povinnost řádně dohlížet a instruovat své zaměstnance, aby nedošlo k porušení soukromí a dobré pověsti klientů. V případě této pečovatelky však společnost nevěnovala žádnou pozornost tomuto aspektu, a proto nese odpovědnost za nesplnění svých závazků. Soud nařídil společnosti zaplatit 1 milion jenů za článek z června, kdy byla pečovatelka stále zaměstnána, a 300 000 jenů za článek ze září, který byl publikován po ukončení smlouvy, celkem 1,3 milionu jenů.

https://monolith.law/reputation/defamation[ja]

Shrnutí

Informace o nemoci mají vysokou úroveň důvěrnosti a často vedou k škodám, které sahají za psychickou újmu, jako je odmítnutí zaměstnání nebo omezení pracovních podmínek. Proto je škoda často vážnější a náhrada škody má tendenci být vyšší. Pokud jsou informace o vaší nemoci zveřejněny nebo využity, obraťte se na nás co nejdříve.