Právní ochrana odvozených děl v japonském autorském právu: Vysvětlení úprav, databází a sekundárních děl

V moderním podnikatelském prostředí představují informace a stávající obsah základní aktiva každé společnosti. Vytváření nových hodnot často zahrnuje využití, reorganizaci nebo transformaci těchto existujících aktiv. Tento proces je však řízen složitým právním rámcem. Zejména Japonský autorský zákon (Copyright Law of Japan) stanovuje podrobná pravidla pro ochranu děl odvozených od existujících materiálů. Porozumění tomuto právnímu rámci není jen akademickým úsilím, ale klíčovým prvkem řízení rizik a strategie duševního vlastnictví pro všechny podniky působící v Japonsku. Tento článek se zaměřuje na tři hlavní kategorie, jak Japonský autorský zákon chrání díla vytvořená na základě existujících děl a informací. Za prvé, ‘redakční díla’, kde je hodnota vytvořena výběrem a uspořádáním materiálu. Za druhé, ‘databázová díla’, která jsou digitálním ekvivalentem a zaměřují se na systematickou konstrukci informací. A za třetí, ‘sekundární díla’, která jsou vytvořena adaptací nebo transformací existujících děl. Každá z těchto kategorií má různé požadavky a rozsah ochrany. Například, jak se může jednoduchá kolekce dat stát právně chráněným aktivem díky určitému zpracování. Nebo kdy je nové dílo založené na existujícím díle uznáno jako nezávislé autorské dílo bez porušení práv původního díla. Odpovědi na tyto otázky mají přímý dopad na strategii obsahu společnosti, využití dat a uzavírání licenčních smluv. Hluboké porozumění těmto kategoriím, jejich individuálním požadavkům na ochranu a souvisejícím komplexním právním vztahům je nezbytné pro ochranu vlastních tvůrčích děl a vyhnutí se porušení práv druhých.

Základní pojetí “díla” podle japonského autorského práva

Předtím, než se ponoříme do diskuse o odvozených dílech, je nezbytné pochopit základní definici “díla”, které je chráněno podle japonského autorského práva. Tato definice je výchozím bodem pro veškerou ochranu autorských práv a základním předpokladem pro ochranu děl v jednotlivých kategoriích, o kterých bude řeč později.

Podle článku 2 odstavec 1 bod 1 japonského autorského zákona se “dílo” definuje jako “něco, co tvořivě vyjadřuje myšlenky nebo city a patří do oblasti literatury, vědy, umění nebo hudby”. Tuto definici lze rozdělit na čtyři klíčové prvky.

Zaprvé musí obsahovat “myšlenky nebo city”. To znamená, že samotné fakty nebo data jsou z definice díla vyloučeny. Zadruhé musí být vyjádřeno “tvořivě”. “Tvořivost” zde znamená, že stačí, pokud je v díle nějakým způsobem reflektována osobnost autora, a není nutně vyžadována novost nebo umělecká vyspělost. Zatřetí musí být “vyjádřeno”. To odráží základní princip autorského práva, tzv. “dichotomii idea-výraz”, kde je chráněn konkrétní výraz, zatímco samotná idea nebo koncept je mimo ochranu. Začtvrté musí patřit do “oblasti literatury, vědy, umění nebo hudby”. Tento rozsah je široce interpretován a článek 10 japonského autorského zákona uvádí jako příklady děl romány, hudbu, malby, architektonická díla atd.

Definice “díla” není pouze formální záležitostí. Tvořivost uspořádání v redakčních dílech nebo tvořivost adaptace v sekundárních dílech je také posuzována podle tohoto kritéria “něco, co tvořivě vyjadřuje myšlenky nebo city”. Například seznam informací seřazených abecedně není chráněn jako redakční dílo, protože v něm neexistuje “tvořivé” uspořádání, které by odráželo osobnost autora. Porozumění tomuto základnímu pojmu je prvním krokem k přesnému pochopení právní povahy odvozených děl.

Ochrana souboru materiálů jako duševního vlastnictví: Redakční dílo

Mnoho společností shromažďuje a organizuje obrovské množství informací během svého podnikání. I když tyto informace samy o sobě nemusí být autorskými díly, jejich uspořádání do určitého celku s konkrétním účelem může vytvořit právně chráněné duševní vlastnictví. Toto je koncept “redakčního díla”.

Článek 12 odstavec 1 Japonského autorského zákona (Japanese Copyright Law) stanoví, že redakční díla jsou “díla, která mají tvůrčí charakter díky výběru nebo uspořádání materiálu (s výjimkou těch, která odpovídají databázím), a jsou chráněna jako autorská díla”. Klíčovým bodem zde je, že předmětem ochrany není jednotlivý “materiál”, ale “tvůrčí charakter výběru nebo uspořádání” materiálu. Proto materiál tvořící redakční dílo nemusí sám o sobě být autorským dílem; může se jednat o pouhá fakta, data nebo dokonce o díla, která jsí již ve veřejném vlastnictví po vypršení doby ochrany autorským právem.

V soudní praxi je nesmírně důležité, jak je tento “tvůrčí charakter výběru nebo uspořádání” materiálu posuzován. Jako vůdčí případ, který poskytuje směrnice, lze uvést “Případ NTT Town Pages”. V tomto případě soud uznal telefonní seznam “Town Pages”, který je klasifikován podle povolání, jako redakční dílo. Soud uznal tvůrčí charakter ne na základě jednotlivých dat, jako jsou telefonní čísla nebo jména, ale na základě unikátního hierarchického systému klasifikace povolání, který byl navržen s ohledem na pohodlí uživatelů při vyhledávání. Tento systém klasifikace nebyl pouhým mechanickým uspořádáním, ale obsahoval “originální nápad” založený na redakční politice, a proto byl uznán jako mající tvůrčí charakter. Naopak telefonní seznam “Hello Pages”, který byl seřazen pouze podle abecedy, nebyl považován za redakční dílo, protože jeho uspořádání nevykazovalo tvůrčí charakter.

Tento případ poskytuje společnostem důležité strategické náhledy. I když shromažďujete veřejně dostupná data, jako jsou tržní statistiky nebo informace o zákaznících, která sama o sobě nejsou chráněna, pokud je uspořádáte a klasifikujete pomocí originálního pohledu nebo klasifikační osy a vytvoříte z nich užitečný soubor informací, může se tento soubor sám o sobě stát “redakčním dílem” a tím novým chráněným duševním vlastnictvím. To znamená, že nejen držení dat, ale také intelektuální investice do jejich strukturování může vytvořit jedinečný majetek s konkurenční výhodou.

Informační akumulace v digitální éře: Databázová díla podle japonského autorského práva

Koncept redakčních děl adaptovaný pro digitální éru je “databázové dílo”. V době, kdy se vyhledávání a využívání informací pomocí počítačů stalo běžné, japonské autorské právo zavedlo speciální ustanovení na ochranu databází.

Článek 12 odstavec 2 bod 1 japonského autorského zákona stanoví, že “databáze, která má tvůrčí charakter díky výběru informací nebo jejich systematickému uspořádání, je chráněna jako autorské dílo”. Dále článek 2 odstavec 1 bod 10 číslo 3 definuje “databázi” jako “soubor informací, jako jsou texty, čísla, grafy a další, které jsou systematicky uspořádány tak, aby bylo možné je vyhledávat pomocí elektronického počítače”. Stejně jako u redakčních děl není předmětem ochrany jednotlivá informace, ale struktura jako celek. U databázových děl však zvláště při počítačovém vyhledávání záleží na “systematickém uspořádání” a jeho tvůrčím charakteru.

V tomto ohledu je velmi důležitým precedensem v historii japonských soudů “případ databáze systému Tsubasa”. Tento případ přinesl pozoruhodná rozhodnutí ve dvou aspektech. Za prvé, byla to negace ochrany podle autorského práva. Tokijský okresní soud ve svém rozhodnutí z roku 2002 (Heisei 14) uvedl, že výběr informací a jejich systematické uspořádání v databázi žalobce, která obsahovala údaje o dílech a specifikacích automobilů, bylo běžné a vyplývalo z potřeb průmyslu, a proto postrádalo tvůrčí charakter vyžadovaný autorským právem, a zamítl tak autorskoprávní povahu databáze.

Avšak soudní rozhodnutí tím neskončilo. Za druhé, byla to ustanovení ochrany na základě deliktu podle japonského občanského zákoníku. I když soud neuznal porušení autorských práv, rozhodl, že činnost žalovaného, který kompletně kopíroval (tzv. dead copy) databázi žalobce, představuje delikt podle článku 709 japonského občanského zákoníku. Jako důvod soud uvedl, že žalobce investoval do vytvoření a udržování databáze více než 500 milionů jenů a velké úsilí, a i když databáze není autorským dílem, představuje “obchodní zájem hodný právní ochrany”. Soud dále uvedl, že když žalovaný, který byl v konkurenčním vztahu, kopíroval databázi a využíval ji pro své podnikání bez investice, jednalo se o “výrazně nespravedlivý způsob”, který poškozuje principy spravedlivé soutěže a zasahuje do zájmů žalobce.

Toto rozhodnutí je průlomové v tom, že ukazuje, že japonský právní systém poskytuje jakýsi bezpečnostní síť v podobě zákona o deliktech pro databáze, které nemají autorskoprávní ochranu kvůli nedostatku tvůrčího charakteru, ale mají komerční hodnotu. Ukazuje to, že japonská justice má praktický přístup, který přesahuje rámec konkrétních právních předpisů o duševním vlastnictví, a snaží se potlačit parazitické konkurenční praktiky a udržet spravedlivý tržní řád. Pro společnosti, které investují značné prostředky do budování datových aktiv, je tento precedens velmi důležitým základem ochrany.

Vytváření nových hodnot z existujících děl: Sekundární autorská díla podle japonského práva

Nová tvůrčí činnost často čerpá inspiraci z existujících děl. Filmové adaptace románů, překlady cizojazyčné literatury nebo aranžmá hudebních skladeb jsou typickými příklady, jak na základě existujících autorských děl vytvářet nové hodnoty. Japonský autorský zákon chrání taková díla jako “sekundární autorská díla”.

Podle článku 2 odstavce 1 bodu 11 japonského autorského zákona jsou sekundární autorská díla definována jako “díla vytvořená překladem, aranžováním, změnou nebo dramatizací, filmováním nebo jiným způsobem adaptace autorského díla”. Původní autorské dílo se nazývá “primární autorské dílo”. Aby bylo sekundární autorské dílo chráněno, musí obsahovat něco víc než pouhou napodobeninu nebo mechanickou reprodukci primárního díla; je nutné přidat nový tvůrčí výraz.

Z právního hlediska je nejdůležitější otázkou kritérium, které odlišuje legální sekundární autorská díla od nelegálního porušení autorských práv (napodobeniny bez tvůrčího charakteru nebo adaptace). Toto kritérium je hluboce spojeno se základním principem, že autorské právo chrání vyjádření, nikoli myšlenky. V tomto ohledu poskytl japonský nejvyšší soud jasná kritéria ve svém rozhodnutí z roku 2001 (Heisei 13) ve věci “Esashi Oiwake Incident”.

V tomto případě byla sporná podobnost mezi dílem nebeletristického spisovatele o lidové písni “Esashi Oiwake” a o tomto městě a dokumentárním programem televizní stanice (NHK), který se zabýval stejným tématem. Nejvyšší soud zvrátil rozhodnutí nižších soudů a neuznal porušení autorských práv. Přitom stanovil kritérium, že adaptace je případ, “kdy je na základě existujícího autorského díla zachována jeho podstatná výrazová charakteristika… a osoba, která se s ním setkává, může přímo vnímat podstatné výrazové charakteristiky existujícího díla”.

Nejvyšší soud analyzoval společné prvky obou děl a dospěl k závěru, že popisy historických faktů nebo myšlenky a inspirace na úrovni “nejrušnější období ve městě je roční festival lidových písní” nejsou “vyjádřením”, které by bylo předmětem ochrany podle autorského práva. Soud se zaměřil na konkrétní jazykové vyjádření použité k vyjádření těchto společných myšlenek a dospěl k závěru, že zatímco dílo spisovatele používalo poetické a literární vyjádření, televizní program používal přímější a faktičtější vyjádření, a mezi oběma neexistovala podstatná shoda v “podstatných výrazových charakteristikách”.

Toto rozhodnutí nejvyššího soudu nastavilo vysokou laťku pro zjištění porušení práva na adaptaci a zároveň zaručilo svobodu tvorby nových děl na základě myšlenek a faktů prezentovaných v předchozích dílech. Jedná se o vyvážení mezi ochranou práv autora a rozvojem kultury, který je také cílem autorského práva, a pro podniky zapojené do tvorby obsahu je to důležité rozhodnutí zvyšující právní stabilitu jejich podnikání.

Komplexní právní vztahy u sekundárních děl: Práva původních autorů podle japonského práva

Při tvorbě a využívání sekundárních děl je nezbytné věnovat pozornost velmi důležitému právnímu aspektu: původní autoři (tvůrci původních děl) si u sekundárních děl udržují silná práva.

Tento princip je stanoven v článku 28 japonského autorského zákona. Tento článek stanoví, že “původní autor díla má výhradní práva stejného druhu jako autor sekundárního díla v souvislosti s využíváním sekundárního díla…”. Praktickým důsledkem této ustanovení je, že pro využití sekundárního díla je obvykle nutný souhlas obou stran, tedy souhlas autora sekundárního díla a souhlas původního autora. Například při promítání filmu (sekundární dílo), který je adaptací románu (původní dílo), je třeba získat nejen souhlas filmového producenta, ale také souhlas autora původního románu.

Jaký je tedy rozsah práv původního autora a autora sekundárního díla? Rozhodující výklad této složité otázky práv poskytl Nejvyšší soud v roce 1997 ve svém rozhodnutí ve věci “Popeye Necktie”. V této kauze byla předmětem sporu dlouhodobě vytvářená série komiksů “Popeye” a vztah mezi později nakreslenými komiksy a původními díly.

Nejvyšší soud rozhodl, že pozdější komiksy jsou sekundárními díly původních komiksů a ohledně rozsahu práv uvedl následující: “Autorská práva k sekundárnímu dílu vznikají pouze v nově přidané kreativní části sekundárního díla a nevznikají v částech, které jsou společné s původním dílem a mají stejnou podstatu.”

Toto rozhodnutí objasnilo, že práva původního autora a autora sekundárního díla nejsou sloučena, ale existují ve vícevrstvém uspořádání. Autor sekundárního díla má práva pouze na části, které sám nově přidal (například originální výběr slov v překladu nebo specifické vizuální vyjádření ve filmové adaptaci). Na druhé straně práva na základní děj, postavy a svět původního díla, které tvoří jádro původního díla, zůstávají, i když jsou ztělesněna v sekundárním díle, plně u původního autora. Tento princip má velký vliv na praxi licenčních smluv. Když společnost získává licenci na využití sekundárního díla, je nezbytné jasně rozlišit mezi právy udělenými autorem sekundárního díla (pouze nově přidané kreativní části) a právy, která musí být získána samostatně od původního autora (základní prvky), a tato rozlišení musí být odrážena ve smlouvě, aby se předešlo budoucím sporům.

Srovnání a uspořádání: Rozdíly mezi redakčními díly, díly databází a sekundárními díly podle japonského autorského práva

V předchozích výkladech jsme podrobně rozebrali právní povahu a požadavky na redakční díla, díla databází a sekundární díla. Abychom objasnili hlavní rozdíly mezi těmito důležitými kategoriemi autorských děl, níže předkládáme tabulku s jejich charakteristikami.

Závěr

Vytváření a využívání odvozených děl je v moderním podnikání klíčovým zdrojem tvorby hodnot, ale zároveň přináší složité právní otázky. Redakční díla, databázová díla a sekundární díla mají podle japonského autorského práva (Copyright Law of Japan) různé požadavky na ochranu a právní vztahy. U redakčních a databázových děl se klade otázka “tvůrčího charakteru”, a i když databázová díla nemusí být vždy chráněna autorským právem, mohou být chráněna jako delikty podle japonského občanského zákoníku (Civil Code of Japan). U sekundárních děl je nutné dbát na silná práva původních autorů, což vyžaduje zvýšenou opatrnost při získávání licencí. Přesné porozumění těmto právním rámům a jejich začlenění do obchodní strategie je klíčem k předcházení sporům o duševní vlastnictví a k zajištění ochrany firemních aktiv.

Právní kancelář Monolith má bohaté zkušenosti s komplexními autorskými otázkami týkajícími se odvozených děl, které jsme popsali, a to jak pro domácí, tak mezinárodní klientelu. Rozumíme tomu, že duševní vlastnictví je klíčovým podnikovým aktivem, a proto poskytujeme právní poradenství zakořeněné v realitách podnikání a strategie. V naší kanceláři působí právníci, včetně těch s kvalifikací v zahraničních jurisdikcích, kteří hovoří anglicky, což nám umožňuje mít jedinečnou strukturu pro podporu mezinárodních klientů. Jsme schopni poskytnout komplexní podporu od analýzy autorských práv, přes sestavování smluv, až po soudní spory a vymáhání práv, abychom zajistili, že duševní vlastnictví našich klientů je v Japonsku spolehlivě chráněno.