Vysvětlení vzniku práv a doby ochrany podle japonského autorského práva

V portfoliu duševního vlastnictví společností představují autorská práva základní právo chránící širokou škálu aktiv, jako je software, marketingové materiály, výzkumné a vývojové zprávy či designy. Zejména pro společnosti působící na globálním trhu je z hlediska správy aktiv a prevence rizik nesmírně důležité přesně porozumět charakteristikám právních systémů jednotlivých zemí, zejména pak specifikům systému autorských práv v Japonsku. Japonský systém autorských práv, ač má mnoho společného s systémy přijímanými v mnoha zemích, obsahuje unikátní principy týkající se mechanismu vzniku práv a metody výpočtu doby ochrany. Japonský autorský zákon (Copyright Act) přijímá princip “bezformálnosti”, což znamená, že pro vznik práv není potřeba žádné registrace či aplikace u administrativních orgánů. To znamená, že právní ochrana je automaticky poskytnuta v okamžiku dokončení tvůrčí činnosti. Nicméně, tato automatická ochrana se nevztahuje na všechny výsledky práce. Aby bylo možné právně chránit výsledek jako “autorské dílo”, musí splňovat požadavek “tvůrčí originality”. Tento požadavek je klíčovým kritériem pro rozlišení mezi pouhým shromažďováním faktů nebo dat a výsledkem intelektuální tvůrčí činnosti. Po vzniku práva je stejně důležité porozumět, jak dlouho ochrana trvá, tedy délce ochranné doby. Japonský autorský zákon přijímá dva hlavní přístupy k výpočtu ochranné doby: zásadu založenou na dobu po smrti autora a výjimečný princip založený na době zveřejnění díla. Který z těchto principů se aplikuje, závisí na povaze autorského díla a způsobu označení autora. Tyto složité pravidla poskytují předvídatelný právní rámec pro maximalizaci hodnoty nehmotných aktiv společnosti a pro správu jejich životního cyklu. Tento článek podrobně vysvětluje proces od vzniku práv podle japonského autorského zákona, přes konkrétní metody výpočtu ochranné doby, až po jejich zánik, a to na základě právních předpisů a soudních rozhodnutí.

Vznik autorských práv: Bezformálnost a požadavek na kreativitu

Podle japonského autorského zákona vznikají autorská práva automaticky, pokud jsou splněny určité požadavky. Porozumění tomuto mechanismu vzniku je prvním krokem k správné správě vlastních práv a k vyhnutí se porušení práv druhých. V tomto článku vysvětlíme dva klíčové prvky vzniku práv: “bezformálnost” a “kreativitu”.

Bezformálnost

Jedním z nejzákladnějších principů, které japonský systém autorských práv přijímá, je “bezformálnost”. To znamená, že pro vznik a vlastnictví autorských práv není vyžadováno žádné formální postupy. Konkrétně, na rozdíl od patentů nebo ochranných známek, není nutné podávat žádosti nebo registrace u správních orgánů, a autorská práva jsou autorovi automaticky přiznána v okamžiku, kdy je dílo vytvořeno. Tento princip je v japonském autorském zákoně čl. 17 odst. 2 jasně stanoven: “Pro vlastnictví autorských práv a práv osobnosti autora není vyžadováno žádné formální postupování.”

Díky principu bezformálnosti jsou například zprávy vytvořené zaměstnanci společnosti, grafiky vytvořené designéry nebo zdrojové kódy napsané programátory okamžitě chráněny autorským zákonem, jakmile jsou dokončeny. Zobrazení symbolu © (copyright mark) na webových stránkách nebo v publikacích není požadavkem pro vznik práv. Symbol © je pouze konvenčním způsobem, jak fakticky ukázat existenci autorských práv, a jeho přítomnost nebo absence nemá vliv na platnost práv.

Tento princip zjednodušuje proces získávání práv a podporuje tvůrčí činnost. Zároveň to však znamená, že odpovědnost za prokázání existence a příslušnosti práv leží na straně držitele práv. V případě sporu je nutné objektivními důkazy prokázat, kdy, kým a co bylo vytvořeno, což znamená, že je důležité vést záznamy o datu vzniku díla a mít dobře připravené smlouvy.

Kreativita jako předpoklad pro “autorské dílo”

Ačkoli autorská práva vznikají automaticky bez formálních požadavků, jejich ochranný objekt je omezen na právně definované “autorské dílo”. Japonský autorský zákon v čl. 2 odst. 1 č. 1 definuje autorské dílo jako “vyjádření myšlenek nebo emocí, které je kreativní a patří do oblasti literatury, vědy, umění nebo hudby”. V této definici je nejdůležitějším praktickým požadavkem “kreativita”.

Kreativita znamená, že v díle je nějakým způsobem vyjádřena individualita autora, a není nutně vyžadována vysoká uměleckost, novost nebo originalita. Pokud dílo není pouhou imitací díla jiného a odráží výsledek intelektuální činnosti tvůrce, je kreativita obvykle uznávána. Naopak, výtvory, které by vypadaly stejně bez ohledu na to, kdo je vytvořil, nebo které jsou pouhým vyjádřením faktů nebo dat, nejsou považovány za kreativní a nejsou chráněny jako autorská díla.

Typickým příkladem soudního sporu, kde byla kreativita předmětem diskuse, je “Případ databáze NTT Town Page” (rozsudek Tokijského okresního soudu ze dne 16. května 1997). V tomto případě byla zkoumána autorskoprávní ochrana databáze telefonních seznamů “Town Page”, které byly klasifikovány podle povolání. Soud rozhodl, že na rozdíl od “Hello Page”, kde byla jména jednotlivců a právnických osob pouze seřazena podle abecedy, systém klasifikace povolání v “Town Page” vykazoval tvůrčí úsilí výběru a uspořádání informací, a proto byla uznána jeho kreativita. Konkrétně byl vlastní systém klasifikace, který zohledňoval pohodlí při vyhledávání, hodnocen jako kreativní vyjádření, které přesahuje pouhou sbírku dat.

Tento případ poskytuje důležité náhledy pro podniky při zvažování ochrany svých informačních aktiv. Zda jsou databáze zákazníků nebo prodejních dat, které společnost vlastní, chráněny autorským právem, závisí na tom, zda je v “výběru nebo systémovém uspořádání” informací uznána kreativita (podle čl. 12 odst. 2 japonského autorského zákona). Pokud je toto uspořádání běžné nebo je určeno pro konkrétní účel, může být kreativita popřena a databáze nemusí být chráněna autorským právem. Společnosti by měly přesně hodnotit, zda jsou jejich informační aktiva pouhou sbírkou dat nebo kreativním autorským dílem, a vytvářet vícevrstvé strategie správy informací, které zahrnují ochranu mimo autorské právo (například ochranu obchodního tajemství podle zákona o prevenci nekalé soutěže nebo ochranu smlouvou).

Pochopení doby ochrany autorských práv podle japonského práva

Až autorská práva jednou vzniknou, neznamená to, že tato práva trvají věčně. Japonský zákon o autorských právech chrání práva autora, ale zároveň po uplynutí určité doby uvolňuje díla do kulturního dědictví společnosti (do public domain), aby podpořil jejich volné využívání a přispěl k rozvoji kultury. Z tohoto důvodu je doba ochrany autorských práv jasně stanovena.

Pro pochopení způsobu výpočtu doby ochrany je nejprve nutné se seznámit se základním principem, kterým je “princip kalendářního roku”. Článek 57 japonského zákona o autorských právech stanoví, že výpočet konečného data ochrany začíná “prvním dnem ledna následujícího roku” po roce, kdy došlo k události, která je výchozím bodem, jako je den úmrtí autora, den veřejného oznámení díla nebo den jeho vytvoření. Například, pokud autor zemře 15. května 2024, výchozím datem pro výpočet doby ochrany jeho děl bude 1. ledna 2025. Pokud je doba ochrany 70 let, tato doba skončí 31. prosince 2094. Tento princip kalendářního roku je ustanovení usnadňující výpočet a vztahuje se na výpočet všech dob ochrany.

Přístup k době ochrany autorských práv v japonském zákoně se dělí na dvě hlavní kategorie. První se vztahuje na případy, kdy je autorem fyzická osoba, a používá se “princip výpočtu od úmrtí autora”. Druhý se aplikuje, když je obtížné autora identifikovat nebo když je autorem právnická osoba, a používá se “princip výpočtu od veřejného oznámení díla”. V závislosti na tom, který princip se použije, se doba ochrany může výrazně lišit, a proto je nezbytné správně rozumět tomuto rozlišení.

Základní ochranná doba: 70 let po smrti autora

Základním principem ochranné doby v japonském autorském právu je, že práva trvají 70 let po smrti autora. Toto se vztahuje na případy, kdy autor je fyzická osoba a dílo bylo publikováno pod jeho skutečným jménem (nebo široce známým pseudonymem). Článek 51 odstavec 2 japonského autorského zákona stanoví, že “autorská práva trvají… do uplynutí 70 let po smrti autora”. Toto období je stanoveno nejen pro ochranu zájmů autora během jeho života, ale také pro ochranu zájmů dědiců a dalších nástupců práv po jeho smrti po určitou dobu.

Tato ochranná doba byla dříve “50 let po smrti”, ale s účinností od 30. prosince 2018 (Heisei 30) byla prodloužena na “70 let po smrti” v důsledku změn zákona souvisejících s nabytím platnosti Dohody o transpacifickém partnerství (TPP11). Toto prodloužení bylo provedeno za účelem sladění s mezinárodními standardy. Důležité je poznamenat, že pro díla, u kterých již autorská práva vypršela v době nabytí účinnosti této novely zákona, nedochází k retroaktivnímu prodloužení ochranné doby. Tento princip se nazývá “princip nezpětného působení ochrany”.

V případě “společných děl” vytvořených více autory se výpočet ochranné doby mírně liší. Podle japonského autorského zákona, článek 51 odstavec 2, v závorce, je stanoveno, že ochranná doba trvá “70 let po smrti posledního zemřelého spoluautora”. Například, pokud dva autoři společně napsali román, autorská práva nezaniknou smrtí jednoho z nich, ale začínají se počítat 70 let od smrti druhého autora. Toto ustanovení bere v úvahu, že příspěvek každého z autorů k společnému dílu je nedělitelný a jednotný.

Výjimečná ochranná lhůta

Zásada stanovující ochrannou lhůtu díla od smrti autora může být v některých případech obtížně aplikovatelná nebo nevhodná. Například v situacích, kdy není jasné, kdo je autorem, nebo když autorem je právnická osoba, která nemůže “zemřít”. Aby se vypořádala s takovými případy, stanovuje japonské autorské právo výjimečné ochranné lhůty, které začínají běžet od okamžiku zveřejnění díla. Tyto výjimky jsou velmi důležité pro praxi, protože se vztahují na mnoho děl vytvořených v rámci podnikatelské činnosti.

Díla anonymních a pseudonymních autorů podle japonského autorského práva

U děl, jejichž autory jsou osoby, které nezveřejnily své skutečné jméno a publikovaly je anonymně nebo pod pseudonymem (například pod perem), je obtížné objektivně určit dobu úmrtí autora. Z tohoto důvodu článek 52 japonského autorského zákona stanoví, že ochranná doba pro tato díla je “70 let po jejich zveřejnění”.

Existují však některé výjimky z tohoto pravidla. Pokud je před uplynutím 70 let od zveřejnění zřejmé, že od smrti autora již uplynulo 70 let, ochranná doba v tomto okamžiku vyprší. Dále, pokud autor podnikne některou z následujících akcí během stanovené doby, ochranná doba se přepne na základní pravidlo “70 let po smrti”.

1. Autor se zaregistruje pod svým skutečným jménem u Agentury pro kulturní záležitosti (článek 75 japonského autorského zákona).
2. Autor znovu zveřejní své dílo s uvedením svého skutečného jména nebo dobře známého pseudonymu jako jména autora.

Tyto ustanovení poskytují autorům nebo jejich dědicům možnost zvolit si delší ochrannou dobu.

Díla ve jménu skupiny podle japonského autorského práva

Mnoho děl vytvořených podniky spadá do této kategorie. Díla, u nichž je jako autor uvedena právnická osoba nebo jiná skupina, takzvaná “služební díla” nebo “díla právnických osob”, nemohou uplatnit princip počítání ochranné doby od úmrtí autora, protože právnické osoby nemají jako fyzické osoby “smrt”. Proto článek 53 japonského autorského zákona stanoví, že ochranná doba těchto autorských práv je “70 let po publikaci daného díla”. Pokud však dílo nebylo publikováno do 70 let od jeho vytvoření, ochranná doba vyprší “70 let po jeho vytvoření”.

Důležité je zde pochopit, za jakých okolností se právnická osoba stává “autorem”. To je určeno podmínkami “služebního díla”, které jsou stanoveny v článku 15 japonského autorského zákona. Konkrétně, dílo (s výjimkou programových děl), které bylo ① vytvořeno na základě iniciativy právnické osoby, ② osobou, která je zaměstnána u této právnické osoby, ③ vytvořeno v rámci jejích služebních povinností a ④ publikováno pod jménem této právnické osoby, je ⑤ považováno za dílo této právnické osoby, pokud smlouva nebo pracovní řád nestanoví jinak.

Jinými slovy, aby se podnik stal subjektem autorských práv a aby se na něj vztahovala ochranná doba 70 let po publikaci, musí nejprve splňovat požadavky služebního díla. Zřetelné stanovení přiřazení práv k dílům vytvořeným zaměstnanci v pracovních smlouvách nebo řádech je nesmírně důležité, neboť nejen určuje vlastníka práv, ale také nepřímo ovlivňuje dobu, po kterou tato práva přetrvávají, prostřednictvím změn v aplikovaných právních předpisech.

Ochrana autorských práv filmových děl podle japonského práva

Filmová autorská díla se vyznačují specifickými charakteristikami, jako je zapojení velkého počtu pracovníků a investice značného kapitálu, což je odlišuje od ostatních autorských děl. V důsledku toho jsou pro ně stanoveny zvláštní ustanovení týkající se doby ochrany. Článek 54 japonského autorského zákona stanoví, že autorská práva na filmová díla trvají “70 let po jejich zveřejnění”. Stejně jako u děl vytvořených pod jménem organizace, pokud není dílo zveřejněno do 70 let od jeho vytvoření, ochranná lhůta vyprší “70 let po jeho vytvoření”.

Ohledně doby ochrany filmových děl se vedly spory v důležitém soudním případu, který se týkal legislativních změn a zásady nezpětné účinnosti ochrany. Jednalo se o “případ Shane” (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2007). Tento případ se týkal filmu “Shane”, který byl zveřejněn v roce 1953. Podle tehdejšího autorského zákona byla doba ochrany filmu 50 let po zveřejnění, a autorská práva na film “Shane” měla vypršet 31. prosince 2003. Nicméně, s účinností od 1. ledna 2004 byl autorský zákon novelizován a doba ochrany filmů byla prodloužena na 70 let po zveřejnění. Strana držitelů práv tvrdila, že toto prodloužení by mělo platit i pro film “Shane”.

Nejvyšší soud však argumenty držitelů práv zamítl. Důvodem rozhodnutí bylo, že k datu nabytí účinnosti novelizovaného zákona, 1. ledna 2004, již byla autorská práva na film “Shane” zanikla předchozím dnem, 31. prosince 2003, a film vstoupil do public domain. Právo, které jednou zaniklo, nemůže být obnoveno pozdějšími legislativními změnami, což potvrdilo zásadu nezpětné účinnosti práva.

Tento rozsudek neměl význam pouze pro určení doby ochrany jednoho filmu. Jeho význam spočívá v tom, že poskytl jasnou právní jistotu ohledně dopadu legislativních změn na dobu ochrany autorských práv. Zajišťuje předvídatelnost pro podniky, které se snaží využívat dříve vytvořená díla, umožňuje jim spolehlivě rozhodnout, zda je dané dílo v public domain, na základě právních předpisů platných v době vypršení ochrany. Tímto bylo ukázáno, že public domain je stabilním kulturním zdrojem, který není ohrožen budoucími legislativními změnami.

Porovnání ochranných lhůt

V následující tabulce shrnujeme principy a výjimky ochranných lhůt autorských práv, které jsme dosud vysvětlovali. Tato tabulka slouží k přehlednému zjištění, jaká ochranná lhůta se vztahuje na který typ díla a kdy začíná její výpočet.

Shrnutí

Jak bylo podrobně popsáno v tomto článku, japonský systém autorských práv je založen na jasném právním rámci, který pokrývá vznik a zánik práv. Při vzniku práv je zvolen přístup “bez formálních požadavků”, který nevyžaduje registraci, avšak jako předpoklad pro ochranu je vyžadována “tvůrčí originalita”. Tento aspekt naznačuje, že ne všechny informace vytvořené podnikem jsou automaticky chráněny, což je důležité upozornění pro správu aktiv. Co se týče doby ochrany, pro díla jednotlivců platí zásada “70 let po smrti autora”, zatímco pro díla spojená s podnikovou činností, jako jsou díla vytvořená ve jménu organizací nebo filmová díla, se uplatňuje výjimečný princip “70 let po publikaci”. Přesné porozumění těmto pravidlům a pochopení, do které kategorie spadají autorská díla vlastněná nebo využívaná vaší společností a jak dlouho jsou chráněna, je nezbytné pro formulaci strategie duševního vlastnictví.

Právní kancelář Monolith má hluboké znalosti o japonském autorském právu (Japanese Copyright Law) a bohaté zkušenosti s poskytováním poradenství klientům v Japonsku i v zahraničí. Jsme zvláště zdatní v poskytování strategické právní podpory pro problémy spojené s mezinárodními duševními vlastnickými právy, kterým čelí společnosti expandující na mezinárodní trhy. V naší kanceláři působí několik odborníků, kteří jsou rodilými mluvčími angličtiny a mají zahraniční právnické kvalifikace, což nám umožňuje překonávat kulturní a právní rozdíly a prostřednictvím plynulé komunikace poskytovat klientům optimální řešení pro úspěch jejich podnikání. Jsme připraveni vám pomoci s jakýmikoli dotazy týkajícími se témat zmiňovaných v tomto článku, včetně správy autorských práv, licenčních smluv a řešení sporů.